V pátek jsme spolu v rámci denního tématu laškovali na téma češství a naše povaha.

Je klidně možné, že i v jiných jazycích a zemích by následující výtečný model také někdo vymyslel.

Je možné, že zástupce jiné země by také takto s klidem zareagoval.

A mohlo by se stát, že i někdo jiný by měl vůbec potřebu hovořit tak jako moje zpovykovaná, unuděná a napůl pečená dcera než pravý zlomyslný, leč mně nesmírně milý Čech.

Pojďme se ze závějí a namrzlých silnic přenést chvilku o pár měsíců zpátky.

Je srpen. Jeden z nejteplejších dnů tohoto měsíce. Praha. Naprosto zasekaná Průmyslová ulice v pátek odpoledne.  

Kolona stojí, místy couvá.

mS nohama nalepenýma na čelním skle se dcera Míša nedobrovolně svíjela na sedadle spolujezdce. V autě jsme si mohly vybrat.

Buď se s otevřenými okénky, na ucpané čtyřproudovce, ve stojícím vzduchu a parádní inverzi udusíme, nebo je zavřeme a upečeme se.

Tyto dvě možnosti jsme se rozhodly pravidelně střídat.

Pokoušela jsem se myslet na něco jiného než na svou rozkošnou klaustrofobii, která na mě dorážela ze všech koutů těla. To se již lehce chvělo.

Zachtělo se mi začít mlátit hlavou o volant a hlasitě křičet něco českého, leč ne slušného.

„No co,“ uklidňovala jsem sama sebe „jestli bude nejhůř, prostě tam dám blikačky a zbaběle prchnu přes kapoty vozů někam v dál.“ (Stejně by si toho tak půl hodiny nikdo ani nevšiml.)

Míša se uklidňovala cigaretou.

Snad to byl zpocený dívčí mozek, který Míšu dostal do trapné situace s očividně velmi movitým pánem.

Když se kolona pohnula o decimetr dopředu, Míša měla skoro dokouřeno. Vůz, který se plazil v zácpě hned vedle našeho auta, byla ohromně drahá „nadupaná kára“ v černé barvě vysokého lesku.

l

Klimatizace, která v základní výbavě naší Škody nějakým nedopatřením mladoboleslavské výrobny chyběla, se ve vedlejším voze naopak perfektně vyjímala.

Míša se k této skutečnosti po celou dobu silně jadrně vyjadřovala.

V náhlé atace tropického šílenství se ledabyle přehodila přes naše okénko a polohlasem, jen tak pro naše pobavení, zavile pravila:

„Co bys asi tak dělal, ty zazobanej blbečku, kdybych ti to teď s láskou típla vo ty kožený sedačky?“

A s výrazem vítěze odložila filtr do popelníku v našem autě.

V ten moment se z okénka, které se v lesklé černi vedlejšího vozu jako zavřené jen tvářilo, stejně pobaveně ozvalo:

„No tak to bych se natáh a dal ti  pěstí, ty krávo!“

Celý zbytek cesty Míša hlasitě mlčela.    

Reklama