Lidé jsou různé, říká klasik a je to i pravda. Někteří podle všeho patří pod zámek a trvale pod dozor statného ošetřovatele, neb mohou být záhy nebezpeční sobě i okolí. Je-li člověk zřejmý fanatik, je to na pováženou…

Bylo zhruba půl páté odpoledne, když tento muž zvonil u našeho domu. V domnění, že něco hledá, jsem seběhla ochotně dolů.

Okamžitě, jakmile jsem stála v blízkosti tohoto člověka na „energetický dostřel“, mi začalo být silně nevolno. Nejenže mě přepadl podivný strach, ale doslova jsem se zpotila a měla jsem intenzivní potřebu prchnout a při tom křičet o pomoc. Ještě se mi to nestalo v takové intenzitě. Ten pocit ohrožení a opravdové paniky byl snad hmotný.

Hned za chvilku jsem dostala možnost si ověřit, jak moc opodstatněné to byly pocity.

„Copak si přejete?“pokusila jsem se o klid.

„To, co děláte, je špatné,“ vybafl na mě. Ten člověk měl pohled, který bych nikomu nepřála spatřit na živo. Jestliže občas použijeme termín „šílený“, pak tohle byl prototyp.

„Všechno může být špatné, i to sebelepší, pokud se to špatně dělá, pane,“ nechtěla jsem s tímhle člověkem vůbec polemizovat na žádné téma. Chtěla jsem odejít, ale skoro jsem se bála otočit k němu zády. Tak silné to bylo.

e

„Tak abyste věděla, přišel jsem vám říct, že jsem viděl Ďábla. Vysral se mi do ložnice, pokreslil mi zeď a pak mě kopnul do břicha. Tohle mi tam namaloval. Co to je? Zbavte mě ho! Chce, abych ublížil synovi a jeho kočce,“ vychrlil a strčil mi pod nos papírek se znaky…

eZtuhle jsem vzala do ruky papírek. Cvok, napadlo mě, ale v ten moment mi také došlo, že tohle už neohrožuje jen jeho.

„Ukažte to, jak je starý váš syn a kde je teď?“ přemýšlela jsem intenzivně, co mám dělat… zavolat policii, záchranku…?

„Teď je doma. Je mu sedm. Já vím, že to nechci udělat, že nechci toho kocoura zabít, ale co když to udělám?“

„Pane, prosím vás, nemůžete přece ublížit něčemu nebo někomu jen proto, že se vám to zdálo,“ zkusila jsem to.

„Nezdálo se mi to. Byl tam. Mám modřinu,“ pravil a vyhrnul si košili. Na břiše měl šrám. Zmocnila se mě panika.

„Podívejte se na ten papírek. Jsou tam znaky a také to, co mátě vy na autě.“

Na papírku jsem identifikovala pentagram – ano, ten mám na autě – také znak Pluta, runu Algiz, znak pro Slunce a Saturn. Nedávalo to smysl. Zkusila jsem mu to vysvětlit.

„To jsou pane astrologické znaky a taky pentagram. Ten ale nemá s Ďáblem pranic společného, je to ochranný znak a existoval už v době starého Egypta. Myslím, že... cítíte se dobře?“

„Namaloval mi to na zeď. Hovnem! Chcete to vidět?“

oStrašně jsem se bála. Jediné, na co jsem myslela, byl jeho syn a fakt, že ten člověk nejspíš zešílel a nikdo nemůže odhadnout, jak se zachová.

Nechtěla jsem s ním být, ale zase jsem ho nechtěla nechat odejít, když nevím, co udělá. Současně jsem v něm nechtěla vzbudit podezření nebo ho namíchnout.

„Ne, nechci to vidět. Nemohu vám pomoci, protože já v Ďábla nevěřím. Myslím, že jste se spletl, když jste oslovil mě. Já si myslím, že zlo je dílem člověka, a proto vám také říkám, pokud ublížíte komukoli, nebude to vina nikoho jiného než vaše. Svého syna přece milujete.

Pokud mi ale nevěříte, myslím, že byste měl jít do kostela a vyhledat kněze. Ten bude jistě vědět. S tou modřinou musíte k lékaři. Řekněte mu všechno, i jak jste k ní přišel. Věřte mi, že to bude nejlepší. Policie by vám mohla pomoci zjistit, kdo vám potřísnil ložnici a pomaloval zdi. Obraťte se na ni. Věřím, že jste dobrý člověk a že bude zase všechno pořádku. Teď už musím jít domů.“

„Dobře, já to udělám,“ řekl, ale neměla jsem pocit, že mi kdovíjak věřil.

Předstírala jsem, že jdu domů, ale zadem jsem oběhla dům a hytericky hledala Johanku, která byla s kamarádkou venku. Na uchu jsem už měla bráchu, který je policista a měl zrovna službu. Víc udělat nešlo v tu chvíli.

Johanku jsem našla ve chvíli, kdy si s ní ten člověk povídal. Viděla jsem je z dálky a skoro mě šlehlo.

Tak, aby nic nepoznal, jsem k nim došla, vzala Johanku a zmateně jí vnucovala, že je oběd. Neprotestovala, i když byl čas večeře.

„Co Ti říkal ten chlap?“

„Nic, ptal se, jestli znám jeho syna a jestli bych nechtěla černou kočičku. Ptal se, co to mám na krku za řetízek, a pak jsi přišla.“

Toho člověka jsem tam už neviděla. Nevím, jestli měl nebo neměl syna. Jen doufám, že pokud ano, je v pohodě…

Brácha ho s hlídkou bohužel nikde nenašel.

Reklama