Reklama

Představa, že se v pátek dostanu rychle z Prahy, je bláhová, ale utěšovala jsem se alespoň myšlenkou, že nebudu v dálkovém autobuse stát, respektive nad někým viset.

Rozpálené páteční pozdní odpoledne jsem sice byla mezi šťastlivci, kteří si sedli, ale stejně jako plná ulička stojících, jsme netušili, že pekelné chvilky máme teprve před sebou.

Cesta, která jindy trvá pětatřicet minut, se protáhla na dvě hodiny. Láhev s vodou jsem s sebou neměla, protože jsem doufala v těch pětatřicet minut. Jeli jsme po rozpálené dálnici krokem. Spolucestující si stěžovali do mobilních telefonů svým blízkým a známým, i když jsme vlastně věděli, že není na koho.

Dala jsem se do řeči s pánem, který seděl vedle mě. Zjistili jsme, že máme společné známé, možná rozdílný pohled na politiku, ale stejný cíl. Nicméně to bylo povídání nesmírně zajímavé a osvěžující. Zapomněla jsem si v tom zápalu utírat i pot z čela.

Neplánovaná setkání mám vůbec moc ráda. Minulý týden jsem tak poznala jednu paní, a jedna cesta mi byla málo. Přála jsem si slyšet víc. A také mám dobrou zprávu - už pro vás s touto paní chystám rozhovor. Nechte se překvapit.

Abych se vrátila k tomu vedru, jestli se dá přežít. Dá. Všechno se dá, když víme, že to brzy skončí a přijde třeba takové krásné osvěžení, jaké jsem si pak na zahradě dopřála já!

parak