Reklama

Měří 230 kilometrů. Denně se tudy prožene i 105 tisíc aut. Každou chvíli nehoda, uzavírka nebo zúžení do jednoho pruhu. Namísto pohodlné a bezpečné jízdy nám tak za volantem buď tečou nervy, nebo máme strach tudy vůbec jet.

Už mnohokrát jsem slyšela termíny „zakletá dálnice“, „silnice smrti“ a podobně.

Je to špatný sklon, neukázněnost lidí, výkyvy počasí, nebo je to prostě tak energeticky nevhodná trasa, že tudy nikdy neměla dálnice vést?

Hromadné nehody, převrácené kamiony, smrtící bouračky. Dálnice D1 je proslulá agresivitou řidičů. Kde se bere? Během deseti dní, kdy byl monitorován vybraný úsek dálnice, projelo 192 vozidel rychleji než 190 kilometrů v hodině.  

Co nás tady nutí jet jako šílenec a navíc se dopouštět přestupků?

h

Je tam něco jinak?

10. km u Říčan – Patří pod mirošovický úsek, který je podle policie i statistik asi nejnebezpečnějším na D1. Dokonce čtyřikrát horším než „slavný“ humpolecký.

88. km u Humpolce – Má na svědomí vedle mnoha jiných i Alexandera Dubčeka či Petra Haničince...

52. km u Střechova nad Sázavou – Hromadná nehoda čtyřiceti aut v roce 1995 a tak dále... Tento úsek je doslova děs pro řidiče.

Kritický úsek na Vysočině se táhne celkem v délce necelých padesáti kilometrů. Dálniční policie tu řeší stovky nehod. Jednou zde exploduje cisterna s chemikáliemi, jindy řidič kamionu doslova prolétne čelním sklem do propasti opravovaného úseku.  

„Slavný“ 141. kilometr, se vedle hezké řádky nešťastníků vepsal do osudu i kolegyni Daně Svobodové a Radku Křížovi, když jeli na reportáž. TADY

„Mám strach pokaždé, když na D1 vjíždím. I kdybych nevěděla, co všechno se tady kdy stalo, jsou úseky, kde se necítím dobře ani jako spolujezdec.

Například U devíti křížů se cítím vysloveně zle. Myšlenka, že by se ten den něco mohlo stát, mi projela hlavou už ráno. Snažila jsem se na to nemyslet, abych něco nepřivolala. Marně.

Vyhýbala jsem se jí vždycky, ale teď ještě tuplem. Děkuji všem strážným andělům. Vrací se mi pořád těch pár posledních vteřin a Radkova slova, která zazněla před nárazem, kdy křečovitě sevřel volant „Já to neubrzdim!!!“

V posledních vteřinách jsem se snažila zvednout a skrčit nohy, abych o ně nepřišla. Pak vidím jen airbag a cítím štiplavý smrad,“ vzpomíná na onu nehodu Dana.

n

Statistika téhle dálnice je vskutku fatální a prakticky svými čísly nemá obdoby. Je to jen tím, že je to nejdelší dálnice u nás, nebo je tu ještě něco, co není na první pohled vidět?

Co to je?

Osobně jsem naštěstí nikdy na D1 nebourala a možná je to i tím, že se jí snažím vyhnout, co to jde. Několikrát jsem ale tudy jet musela.

Sama sebe jsem přistihla na několika úsecích že:

  • Ztrácím pozornost, jakoby ztěžknu. To je kousek za Prahou.
  • Z nepochopitelných důvodů přidávám rychlost a musím se kontrolovat. Normálně jede člověk po dálnici prostě plynule. Tady musí dávat neustále pozor, kolik jede, protože to přichází samo. Nevšimnu si, jak moc jsem zrychlila. Vlastně člověk dupe na plyn bez zjevného důvodu a mimoděk. (Nikdy nejezdím přes 130). To je kolem 80. kilometru.
  • Na jednom místě, a teď nevím, kolikátý je to kilometr, jsem doslova bojovala s volantem, který táhnul až nepřirozeně doprava. Přestože jsem hodně ubrala, dělo se to stále. (možná špatný sklon – nevím).

m

Prakticky celou cestu do Brna je člověk v křeči a musí se neustále hlídat, nutit k pozornosti a kontrolovat rychlost. Neuvolní se, ač je vyspalý a nemá problém.

Navíc to, co tu předvádí druzí řidiči, je mnohdy neuvěřitelné, a jen to dokládá fakt, že snad nikdo se na téhle silnici nechová normálně a přirozeně.

Jako by tam na nás působilo něco, co není vidět, ale je to sakra silné.

Můžeme to všechno připsat na vrub tomu, co lze racionálně vysvětlit a podložit technickými údaji i čísly.

Ale za sebe... najela jsem hodně kilometrů po mnoha silnicích. U nás i v cizině, v horách, v horku, i tam, kde je obrovské převýšení a kde to není právě legrace. Ale tak blbě jako na D1 se mi neřídí snad nikde.

Můžete mě, pragmatici, klidně rozcupovat, ale podle mého jsou věci, které nejsou vidět, nelze je spolehlivě pojmenovat, ale přesto tu jsou a my je vnímáme jinudy, než přes obvyklých pět smyslů. A D1 je toho dokladem.

Buďte tady ve střehu, ať už pro cokoli!


Mimochodem, když už jsme u těch bouraček...

UŽ JSTE NĚKDY ZAZNAMENALI SRÁŽKU S BLBCEM?

Pokud ano a chcete zítra, tedy v PÁTEK zase po dvou hodinách vyhrávat za své příspěvky, zaslané na redakce@zena-in.cz, můžete už od této chvíle začít psát a odesílat.

Celý poslední den v týdnu se totiž spolu budeme zabývat právě kolizemi s těmi, kdo při SRÁŽCE S BLBCEM vskutku bouli neutrpí. Téma je veselé. Uděláme si usměvavý pátek.