Reklama

Rozhodla jsem se, že se sebou něco udělám.

 

Ne že bych byla tlustá, ale připadám si taková rozměklá. Když chci dát svému pubertálnímu potomkovi lepáka za drzé poznámky, rozevlaje se můj ochablý triceps jak plechový poutač ve větru.

Břišní svaly připomínají polovypuštěnou matraci a zadnice? Darmo mluvit. Nevím, čím to je, asi zemskou přitažlivostí, že už nedrží na původním místě. Možná mi vypadly nějaké šroubečky.

 

No a povrch? Já nevím, co všichni mají s tím pomerančem,  já bych řekla, že se to podobá spíš karfiolu.

 

A stehna? Když dobíhám autobus, celá dolní polovina si žije nějak svým životem, jakoby neběžela se mnou, ale proti mně.

 

Tak dost, takhle to dál nejde. Když jsem oblečená, nějak to drží pohromadě, ale já chci být spokojená i neoblečená, chci mít prostě ze svého těla lepší pocit.

To, že mám krátké nohy, malá prsa a metr šedesát výšku, s tím nic nenadělám. Tečka.

 

Ale můžu ovlivnit pevnost, pružnost a když budu hodně pilná i tvar.

 

Volba padla na aerobik - zábavné hopsání při hudbě.

 

Koupila jsem si nádherný, pekelně drahý značkový dres, abych si pozvedla sebevědomí a povzbudila odvahu vstoupit mezi skotačivé krasavice.

 

Vešla jsem do sálu a první dojem ze sebe samé mě vcelku uspokojil. Dresík splnil svůj účel, nepřipadala jsem si jako chudá příbuzná, odstrkovaná, nápadná a cizí.

 

Ale jen do té doby, než začala hrát  hudba a děvy se daly do pohybu.

 

Pěkně do rytmu, ruce, nohy, dopředu, dozadu, dokonale sesynchronizované, jako jeden muž.

Vůbec jsem nestíhala, absolutně mimo mísu. Moji bezmocnost a totální arytmii jen násobil pohled do velkoplošného zrcadla. Připadala jsem si jak ulomená součástka bloudící uprostřed obrovského soukolí.

 

Zoufale jsem se rozhlížela po spolucvičenkách, jako bych hledala záchranu, spřízněnou duši.

Kde jsou ty, co teprve začínají? Kde jsou nějaké jiné nemotorné a sestavu kazící bytosti?

 

Byla jsem sama. A samozřejmě středem pozornosti půvabné cvičitelky, která se jen tak shovívavě usmívala a dál vykřikovala mně nesrozumitelná slova.

 

Konečně jsem se dohopsala do toužebně očekávaného konce hodiny.

Vylítla jsem ze sálu, abych co nejdřív pod sprchou spláchla pot a s ním pocit hořkosti z první a zároveň poslední hodiny aerobiku.

 

To nebude nic pro mne. Budu se muset porozhlédnout po jiné pohybové aktivitě.

 

Příště zkusím posilovnu.

 

  

A jak jste na tom s cvičením vy, milé čtenářky ?