„Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ A. de Saint-Exupéry

V duchu reportérské tradice „hlavně zaujmout“ se v posledních týdnech ve zprávách komerčních i veřejnoprávních televizí znovu objevily šokující záběry vyceněných psích zubů, vzlykajících lidí a stop krve na asfaltu. Zkrátka všechno to, co diváka „chytne“, z čeho ho zamrazí v zádech a co v něm vzbudí to správné „spravedlivé rozhořčení“. 

Dobrman napadl holčičku! Kříženec německého ovčáka pokousal dvouletého chlapečka! Pidbulteriér se vrhl na ženu jedoucí na kolečkových bruslích! Americký stafordšírský teriér zaútočil na děvčátko! A zase se bije na poplach. Zase se křičí: „Udělejte s těma psiskama něco!“ A že nejhlasitěji se ozývají ti, kteří by rádi odvrátili pozornost od vlastních kostlivců ve skříni, netřeba dodávat. 

Ale nenechme se mýlit. K událostem prezentovaným v médiích skutečně došlo. A i když množství lidí vážně zraněných psy nesahá ani po kotníky počtu úrazů a úmrtí na našich silnicích, neměla by žádná lidská tragédie být smetena ze stolu jen proto, že je statisticky nepravděpodobná. To, co bychom měli médiím vyčítat, není skutečnost, že nás informují o případech pokousání člověka psem, ale fakt, že nás informují málo. Sotvakdy se totiž z profesionálně sestříhaných záběrů a “opravdovou hrůzou” rozechvělého hlasu reportéra dozvíme to podstatné: 

 

Proč? 
Veterinář J.H. Bandow (Can Vet J Volume 37, srpen 1996, str. 478–481) uvádí několik základních příčin pokousání člověka psem: pes byl úmyslně drážděn nebo nevědomě provokován, pes patří majiteli, který nezná specifika chovaného plemene, pes není ovladatelný, byl zbaven možnosti volného pohybu a není dostatečně socializován. K 60 % úrazů přitom došlo v domácím prostředí a poškození byli majitelé psů nebo jejich příbuzní a známí. 70 % psů, kteří pokousali člověka na veřejném prostranství, bylo vedeno na vodítku, přičemž nejčastěji zraněnými byli opět sami majitelé psů, často v situaci, kdy se snažili bránit svého miláčka před jiným zvířetem nebo zabránit rvačce mezi psy. Jen výjimečně napadl pes mimo domácí prostředí neznámého člověka, který si ho nevšímal, přičemž vždy šlo o psa nedostatečně socializovaného, bez možnosti pravidelného volného pohybu, který svému majiteli utekl.

Pes nechce zranit, ale vychovat
Výše uvedené údaje pocházející z USA vypovídají o situacích, ve kterých dochází ke konfliktům mezi psy a lidmi. Chceme-li však odhalit příčiny agrese psa vůči člověku, musíme zabrousit do domény etologie, nauky o chování zvířat. Za agresi označuje tato vědní disciplína pouze takové chování, které je zaměřeno vůči příslušníkům stejného živočišného druhu. Vlk lovící jelena tedy nejedná agresivně. Pes se však v rámci socializace stává členem lidské „smečky“ a většinu konfliktů mezi psem a člověkem lze označit za vnitrodruhovou agresi. Ta pak má, obzvláště u šelem, přísná pravidla. Účelem agresivního chování není zabít nebo poranit soka, ale odkázat ho do patřičných mezí. Jde tedy v podstatě o součást chování sociálního. Proto k většině pokousání člověka psem dochází v „rodinném“ prostředí, tedy vlastně ve smečce. Většina problémů ve vztahu psa a člověka je přitom způsobena chybami v komunikaci. Pes chápe jednání člověka jinak, než je myšleno, a člověk nerozumí tomu, co mu pes chce „říct“. Navíc má člověk, a obzvláště malé dítě, mnohem pomalejší reakce než pes, nemá srst a jeho kůže je jemná. Přitom dítě má v dosahu psích zubů i obličej. A tak to, co je psem míněno jako výchovné chňapnutí, ze kterého by se štěně otřepalo během pár minut, končí vážným poraněním člověka. A nemusí se vůbec jednat o psa „agresivního“, který by chtěl dítěti ublížit, nezáleží na plemeni psa. Na vině je neznalost majitele, jeho neschopnost porozumět potřebám a chování zvířete a jeho neopatrnost, pokud nechal dítě a psa bez dozoru.

Kdy se stanem kořistí?
Pro veřejnost nejnebezpečnější jednání psa vůči člověku nespadá do kategorie vnitrodruhové agrese. Jde o chování lovecké. V situaci, kdy se pes „rozhodne“ (většinou vinou chybné socializace a výchovy), že člověk (ale někdy i jiný pes menšího plemene) není příslušníkem stejného živočišného druhu, ale kořistí, dochází, především je-li zvíře v rukou nezkušeného majitele, k vážným problémům. Protože kořist nemá nárok na ohledy, kořist se nemůže vzdát, kořist nemá být usměrněna a vychována, ale stržena a zabita. A přitom se zvíře před útokem nemusí vůbec „tvářit“ agresivně. Kdo někdy viděl výraz lovecké náruživosti u psa, ví, že ho lze nejlépe označit za radostný a dychtivý. Oběťmi loveckého chování psů bývají nejčastěji běžci a cyklisté, ale také osoby na kolečkových bruslích. A jak vidno z událostí nedávných, je-li pes v rukou nezkušeného majitele, nepomůže, ani když je na vodítku. Relativně bezpečným řešením pro takové zvíře je košík, ale řešením dlouhodobě účelnějším (nezkušenému majiteli může pes utéct i bez košíku nebo si košík sundat) je náprava chování psa, tedy převýchova. Což ostatně platí pro veškeré problematické chování psa vůči člověku. Zvíře dobře socializované a vychované, žijící trvale mezi lidmi a s dostatečnou možností volného pohybu, je zvíře člověka neohrožující, zatímco pes nevychovaný, nedostatečně socializovaný, držený trvale v kotci nebo na řetěze, ale třeba i na zahradě nebo venčený pouze na vodítku se ve chvíli, kdy uteče, může stát nevypočitatelným a nebezpečným svému okolí. A na vině nebude pes, ale člověk...

Jak se nedat napadnout 
A na závěr několik rad, jak se vyvarovat problémům se psy.

Nikdy nenechávejte děti o samotě se psem (ani cizí děti s vaším psem, za psa zodpovídáte vy!). I to sebepřátelštější zvíře se může „ohnat“, když má pocit, že lidské mládě překročilo hranice slušného chování. A následky mohou být tragické. Pokud si chce dítě hrát se psem, mělo by to být vždy za přítomnosti majitele psa. Nejen že majitel je nejpovolanější k tomu odhadnout, co ještě jeho pes „snese“ a co už ne, ale v přítomnosti nadřazeného člena smečky se pes obvykle chová méně dominantně.

Nekontaktujte cizí psy bez svolení majitele (a oním kontaktováním není myšleno jen hlazení, ale i mluvení, mávání, házení předmětů a pod.). A pokud se nějaké zvíře přece jen rozhodne, že jste jeho kořist, musíte ho přesvědčit o tom, že jste příslušník stejného druhu. Ve většině případů stačí jen zastavit se, vyvarovat se prudkých pohybů a psa ignorovat. Někdy pomůže rozkazovacím tónem pronesený povel (osvědčuje se fuj, nesmíš nebo i sedni).

Ale především nezapomínejte, že pes je zvíře. Sám o sobě není ani čtyřnohým zabijákem, ani tím nejlepším přítelem člověka. To jen my, lidé, ho vnímáme tak či onak. Pes není „bezpečný“ nebo „nebezpečný“, to jen lidské chování vůči němu ho takovým může učinit. A stejně jako v případě nehodovosti na silnicích, příliš nepomůže měnit zákony. Změnit se musí přístup lidí... 

převzato z časopisu 3. pól

Reklama