Ahoj redakce a všichni, kteří čtete.

Pejska jsme měli, když jsem byla ještě malá. Majitel feny nám řekl, že štěně je čistokrevný německý ovčák. Nu což, vypadal tak, byl miloučkej, tak jsme si ho odnesli. Jak rostl, tak místo aby se mu stavěly ouška, zůstávaly dole. Časem jsme přišli na to, že jeho maminku obšťastnil sousedovic frajer - tibetská doga. Co vím, tak jich v republice moc není (před 10 lety asi 6 pejsků). Takže jsme měli kříženečka, ale vůbec nám to nevadilo. Vypadal jako přerostlý vlčák, písková barva, ouška dole a zvědavý kukuč.

Bohužel měl náš pejsek epilepsii, která se zhoršovala. Když mi bylo 11 let a Britouškovi 2 roky, museli ho naši utratit. Hrozně jsme s mamčou brečely. Je to už hodně let, ale když mi mamina nedávno řekla, že jí táta vyprávěl, jak dali pejskovi injekci, a pak ho chytli za nohy a flákli mu hlavou o bednu, aby byla jistota, že nežije, bylo mi z toho hrozně, i po těch letech jsem se rozbrečela a vynadala jsem jí, že mi to neměla říkat.

Teď pejska nemám, protože máme malý byt a jsme na tom časově dost bledě. Bydlíme v nové zástavbě, je tu hodně bytů, většinou 1+kk, 2+kk. A představte si, že sousedi v domě vedle mají v takovém bytě 4 pejsky. Žádné prcky, ale střední plemena - nějaké labradory či co. No nevím, jak to u nich vypadá a jestli to je schůdné jak pro pejsky, majitele i sousedy....

Lucik007


Milá Lucik007,
o tak otřesném konci psího života bych také nechtěla slyšet.
Lidé dokáží být neuvěřitelně bezcitní.
Reklama