Tohle nebude pohádka, jen o pohádkách.

Jako dítě jsem je samozřejmě milovala. V televizi jich tehdy ještě tolik nebylo, ale nikdy jsem si nenechala ujít Tři oříšky pro Popelku. Ale stejně jsem ze všeho nejradši měla, když si se mnou maminka lehla večer do postele, zhasla a pohádky mi vyprávěla. To bylo moc hezké. Někdy, pravda, usnula dřív než já, ale to nevadilo. Vzpomínka je to pro mne nesmazatelná.

Mé dceři je pět let. Je zaníceným televizním divákem. Snažím se to omezovat, ale popravdě se mi to moc nedaří, asi to také znáte. A tak alespoň každý večer, když ukládám svou berušku ke spaní, lehám si k ní do postele a beru do ruky knížku (nejsem zdatný vypravěč). Našimi společnými favority jsou knížky Václava Čtvrtka, které jsou půvabné, srozumitelné a krásně ilustrované. A tak můžeme číst stále dokola o žabce Márince a žabáku Josefovi, o Makové panence, o víle Amálce, o Křemílkovi a Vochomůrkovi.

Já tyhle chvilky pohody nad knížkou miluju přinejmenším stejně jako moje dcera, která je opravdu vděčným a pozorným posluchačem. Vím, že je to banální, takové okamžiky prožívate se svými dětmi jistě také. Ale já pevně věřím, že jsou pro moji malou přínosem a že si hezké vzpomínky na ně uchová do dospělosti. Stejně jako já ty své na vyprávění mojí maminky.

Všechny zdraví Winnie
Reklama