Reklama

Čtenářka Vlaďka006 patří mezi pravidelné přispěvatelky magazínu. Dnes nám poslala příběh, který patří mezi ty smutnější. Příběh o tom, kterak vinou bezcitného člověka a jedu na krysy přišla o nejlepšího čtyřnohého přítele.

rony

Už jsem se zde na ž-in zmiňovala, kterak jsem k našemu mazlovi přišla, jen ve zkratce připomenu. Šla jsem manželovi, tehdy ještě příteli, pro rybičky a vrátila jsem se se štěňátkem chodského ovčáka. Bylo mi ho líto, měl jít na smrtící injekci, protože byl navíc a nepodařilo se ho udat, bylo to již odrostlejší štěndo. Bohužel, jsem mu o mnoho let život neprodloužila.

V pondělí mi manžel říkal, že Rony byl nějaký divný. Ani netahal na vodítku, ani ho nevítal, když přišel. Manžel psa prohlížel, prohmatával a nic nenasvědčovalo blížící se tragédii. Přisuzovala jsem to tomu, že Rony už dlouho se svým pánem ven nešel a byl zvyklý na mě a kočárek. Jak viděl, že jdu s kočárkem k zahradě, vrtěl ocáskem a už zdálky na nás volal svoje dlouhé hauuuuuuuuu. On nám totiž neštěkal, to jen svátečně. Ale místo štěkání pěl vlčí píseň.

ronyV úterý odpoledne jsem čekala manžela, chodí domů kolem čtvrté, občas se zdrží, ale já v půl páté už měla nervy našponované k prasknutí. Nechápala jsem proč. Měla jsem hodně stísněný pocit. Doufala jsem, že neměl nehodu. Kolem páté odpoledne bouchly dveře. Čekala jsem jeho tradiční zvolání: "Ahoj zlatíčka, jsem doma." Tentokrát se nic neozvalo. Za chvíli přišel manžel k nám do místnosti a po tváři se mu koulely obrovské slzy. Řekl jediné a to stačilo - Rony. Věděla jsem, že jeho čumáček už dodýchal. Pak z manžela vypadlo, že Roníka někdo otrávil. Měl u pusy barevnou pěnu, v ní kuličky krysího jedu.

Po třetí hodině dostal manžel telefonát od našeho zahrádkového souseda, že pes se nám válí v křečích na zahradě. Manžel nechal práci prací a spěchal k psovi. Už mu ale nebylo pomoci. Rony, když viděl manžela, ještě zvedl hlavu a vrtěl ocasem. Manžel vzal jeho hlavu do rukou a hladil ho. Roník se na něj ještě naposledy podíval, jak kdyby říkal: "Neboj, vždy tu budu s váma." A dodýchal.  Ani mi to manžel nechtěl z práce volat, věděl, že tato tragédie mě sebere. Píšu tento článek o jednom smutném psím osudu a jednomu hnusné lidské zrůdě a přes slzy ani nevidím na monitor.

Po dovyprávění se manžel psychicky zhroutil, ty smutné psí oči a poslední pohled bylo na jeho city příliš. Když přišel k sobě, zeptal se, jestli chci jít s ním na zahradu zakopat Roníka a dát mu poslední sbohem. Posbírala jsem doma jeho lahev na pití, misku, zajistila tchýni na hlídání pro Sárku a šli jsme. Kopali jsme hrobeček při svitu baterky. Manžel přes slzy ani nemohl kopat. Vystřídala jsem ho u krumpáče a představovala si, jak krumpáčem mlátím do hlavy, tomu hajzlovi, jež nám Roníka předčasně vyprovodil ze světa. Proklínala jsem ho všemi možnými způsoby a je mi jedno, že jsem si tím očernila karmu jako prase. Pohřbili jsme našeho miláčka, na poslední cestu jsme mu sebou dali krmení, jež jsem připravila chvilku před příchodem manžela, všechny jeho hračky a laskominy. Na památku jsem si nechala jenom obojek.

Teď mě manžel utěšuje, že si na jaře koupíme psa, že do té doby určitě vyjde najevo, kdo to udělal. Možností je málo. Roník byl miláčkem naší vesnice. Téměř každý viděl, že na zahradě není na hlídání. Takový dobrák od kosti to byl. Každého měl rád. Nikomu neublížil. Za svou dobráckou povahu krutě zaplatil.

Nejraději bych na plot zahrady připevnila ceduli: Ty hnusná s***ě, když jsi nás chtěl vykrást, tak jsi to mohl udělat i bez toho, abys nám otrávil psa a nenapáchal tak škodu větší, než majetek, který je dřevěné kůlně.

Doufám, že toho dotyčného ruka osudu stihne.

Roník nám zemřel ve věku 5 let. Doplazil se na místo pod altánek, kde jsme všichni společně sedávali za letních večerů u grilu a Rony nám strkal svůj zvědavý a mlsný čumáček až do talířů. V našich srdcích zanechal obrovské prázdno. Byl to opravdový přítel a svou lásku uměl dát obrovsky najevo.