Rozhodli jsme se vzkřísit seriál Cestovatelský blbník. Jako první se do našeho staronového seriálu přihlásila čtenářka Anai, kterou můžete znát například ze seriálu Taková jsem já, viz Taková jsem já: Anai. Pokud se chcete zapojit do jednoho z těchto seriálů, neváhejte nás kontaktovat na e-mailu: jakub.koci@zena-in.cz!

Co nám Anai napsala o svých zážitcích ze své třítýdenní cesty po Kubě? To si můžete přečíst níže. Anai nám dodala i spoustu fotografií, bohužel se nám ale všechny do článku nevešly, tak alespoň zlomek…

Anai na Kubě

   Koktejly, káva a vůbec nápoje
Ihned po příjezdu do hotelu, asi v jedenáct večer, jsem se hnala do baru, abych spláchla cestovní útrapy nějakým úžasným alkoholickým nápojem. Dala jsem si, jak jinak, Mojito. První doušek jsem ovšem málem vyplivla – s Mojitem, které jsem znala z českých barů a z vlastní kuchyně, to mělo pramálo společného – jenom kyselost, nic víc… Šla jsem tu odpornou chuť spláchnout čistým tmavým rumem.

Jak jsem se později dozvěděla, čím starší rum, tím tmavší, kvalitnější a taky dražší. Bílý se používá pouze do koktejlů a zachází se s ním jako s vodou – často stojí na baru a každý si může posloužit, kolik chce. Tmavý se pije zpravidla tuplovaný, takže když chcete normálního panáka, musíte prsty ukázat jen „štipeček“.

Rum zde patří k nejlevnějším nápojům vůbec. Kubánce jsem ale viděla nejčastěji pít pivo místní výroby. Jelikož dobré (nebo vlastně jakékoli) víno se na Kubě prakticky nevyskytuje, byla jsem tímto pivem nucena potupně zapíjet ryby a plody moře.

Pravou Piňa Coladu z čerstvých surovin jsem pila pouze na vyhlídce u mostu na trase Varadero-Havana. Na Mojitu jsem si zase opravdu pochutnala pouze v kavárně na terase „Hemingwayova“ hotelu v Havaně.

Kafe vaří překapávané nebo presso, a to skvělé a naprosto všude: od hotelů, přes zapadlé kavárničky, až po domácnosti. Tedy všude tam, kam jsme měli přístup. Stejně jako rum je to jejich národní nápoj. Zato pít čaj tam zvykem není.

   Auta
Pro veterány (automobilové samozřejmě) mám velkou slabost, těšila jsem se na ně a jejich počet i typy splnily mé očekávání hned od druhého dne, kdy jsme se vydali na procházku po městečku Varadero. Fotila jsem si je všechny, radovala se ze vzácných úlovků a trápilo mě, když mně některý ujel.

Moje podezření, že se často nejedná o čistokrevné značky, ale o hybridy, se potvrdilo, když jsem občas zahlédla podivné vozidlo: předek škodovka, zadek amerika, nebo naopak. Kubánci jsou zkrátka šikovní mechanici, kteří smontují pojízdné auto z čehokoli.

Zážitek jsem umocnila, když jsem si vyškemrala svezení v taxíku, modrobílém kabrioletu Chevrolet z roku 1958.

   Socialismus – návrat do mládí
Měla jsem neodbytný pocit, že jsem na Kubě omládla o dvacet let – tak moc tam všechno připomíná českou minulost: turisté (teď jsme to ovšem my) jsou něco „víc“.

Co ještě bylo k vidění? Omšelé baráky na spadnutí, špatné silnice a tak dále… To, co by fungovat mělo, nefunguje. Zato to, co by fungovat nemělo (černý obchod), funguje dokonale!

   Obchody – „krámy“
„Normální“ obchody jsou jen za „cucy“ neboli „kuky“, což je konvertibilní peso. Obchody pro domorodce působí tak tristně prázdně a uboze, jak snad nikdy československé krámy nepůsobily. Nebo už hrozně moc dávno, ale já tohle tedy nepamatuji…

 

Zbořené mýty

1. Neustále teplé počasí 
2. Všechny pláže Karibiku jsou úžasné
3. Skvělé koktejly zaručeně „pravé“ chuti

   Bohoslužba
Přestože na kostele v Trinidadu visela cedule „Turistům vstup na bohoslužby zakázán“, nejenže jsme se vplížili do poslední lavice, ale dokonce jsme si tajně mši natočili. Přilákaly nás tam krásné typicky kubánské rytmy, které bohoslužbu doprovázely. Atmosféru nenarušovala ani motorka, ledabyle opřená kousek od vstupních dveří. V tu chvíli mě to nějak všechno dost „vzalo“ a hrozně moc jsem těm lidem přála svobodu…

   Jídlo
To nejlepší, co jsem na Kubě jedla, byly langusty upravené na katamaránu při výletu po Karibiku. Kubánské langusty jsou vyhlášené, kuchyně jako taková ale rozhodně ne, nejobvyklejší jsou tam grilované dary moře, ryby a kuřecí. Jako přílohu si Kubánci dopřávají rýži s fazolemi (moc dobré), banány a nejrůznější vařenou zeleninou, připomínající brambory.

   Cesty a cestování
To, co tam nazývají dálnicí, je taková naše širší silnice, měří jen pár kilometrů a nedá se na ní jet rychleji než stovkou. Důvod? Pohybují se po ní nejen již zmínění veteráni (normální je vidět každých 10 kilometrů řidiče pod odstaveným autem), ale také nákladní veteráni, stařičké traktory, různé povozy (koňské bryčky, kočárky, volská spřežení) a cyklisté (obvykle dva až tři na jednom kole). Do silnice navíc vbíhají každou chvíli stopaři.

Když jsme poprvé viděli mávat na naše auto sexy oblečené domorodky, mysleli jsme si, že na Kubě mohutně kvete sexuální turistika. Z omylu, že jde o prostitutky, jsme ale byli brzy vyvedeni: Na Kubě je stopování normální, auto totiž vlastní málokdo a brát stopaře je pro Kubánce ze zákona povinné! Stejně jako je povinné, aby stopař za svezení zaplatil. Stopem se cestuje z práce a do práce, pokud ovšem pracujícího nenabírá náklaďák (zřejmě tovární dělníky – na korbě sedí ženy na židličkách a chlapi se mačkají ve stoje) nebo vlečňák traktoru, který rozváží zase zemědělce.

   Ubytování
Hotely na Varaderu nabízejí podobný komfort jako jinde, takže i rozdělení hvězdiček odpovídá (my bydleli ve čtyřhvězdičkovém).

Kromě Varadera jsme pět nocí strávili na výletech. Po dvou neblahých zkušenostech z privátního ubytování jsme se raději vrátili k bydlení v hotelech. Ubytování není kdekoliv, kromě pláží, kde jsou téměř výhradně all-inclusive hotely, na Kubě problém – když přijedete do nějakého městečka, okamžitě se objeví „dohazovač“ – mladík na kole, nebo starší paní u okénka auta – a už vás směřují.

Domácnosti jsou všechny vybavené naprosto stejně – máte možnost prohlédnout si je i při pouhé procházce po městě – neexistují tam předsíně, z ulice jdete rovnou do obýváku a dveře jsou většinou otevřené. Okna nemají obvykle sklo, jen dřevěné žaluzie. Každý Kubánec má doma masivní sedací soupravu, televizi a spousta stolečků a skříněk s extrémně kýčovitými dekoracemi. Já si tedy na „pracholepy“ docela potrpím, bez nich je byt takový holý, ale co jsem viděla tam? Hrůza!

Na privátech měli vždy vzorně a čistě uklizeno, lidé byli velmi příjemní a vstřícní. Ale voda v koupelničkách v nejlepším případě kape a je obvykle studená. Navíc jsem tak trošku princezna na hrášku a z trinidadské postele jsem měla otlačeniny. Další zážitky: Sousedovo rádio až do tří do rána, skřehotající kohoutek na dvorku hned v zápětí, komáři, na které nezabírá žádný osvědčený prostředek (když se vám ho tedy vůbec podaří zapojit do zásuvky, obvykle totiž najdete jen ty staré na 110 voltů). Br, privát zkrátka není dobré řešení.

   Zvířata
Na Kubě se nevyskytují divoce savci, ovšem domácí zvířata uvidíte naprosto všude. I ve městech se po silnici volně procházejí krávy, koně, kozy, prasata, psi, drůbež… jídla je zřejmě málo, tak je vypouštějí, aby si urvali, co se dá, a podle toho taky vypadají.

Ptáků je všude spousta, hlavně kondorů a pelikánů.

Zajímavý zážitek máme z krokodýlí farmy – hodně zblízka jsme viděli krokodýly, od těch nejmenších, až po třímetrové giganty.

Nejkrásnější zvířata za celou dobu byli leguáni na ostrůvku v Karibiku, kde nás vysadili z katamaránu. Naprosto krotcí vylézali z děr a nechali se fotit, hladit a tahat za ocasy. Největší byl asi metr a půl dlouhý.

   Lidé
Žijí zde lidé různých barev. Od černočerných, přes mulaty, až k jihoevropskému typu. Blonďáci jsou výjimka. Všichni žijí v naprostém a ukázkovém souladu, zřejmě rozdíly v barvě pletí ani nevnímají.

Oblékají se kupodivu dobře, nedostatek není znát. Nejoblíbenější je džínovina – tu má na sobě každý – nebo spíše každá. Chlapů si moc nevšímám. Dívky obvykle nosí minisukni nebo „capri“, k tomu topy na tělo, bez ohledu na váhovou kategorii, prostě takový lehce vyzývavý styl.

Mladé ženy jsou až „přepěstěné“, neviděla jsem snad žádnou pod 45 (tedy odhaduju), která by nebyla přepečlivě namalovaná, neměla dlouhatánské umělé nehty s ozdůbkami a dlouhé nabarvené vlasy. Potrpí si na tradiční účes: vysoko vyčesané ohony, viděla jsem i typicky americky uvázané šátky. Starší ženy to s péčí o vzhled už vzdávají.

Měla jsem pocit, že mají všichni neustále nataženou ruku pro „cuc“, tedy pro „kapitalistický penízek“… Dělají pro to všechno možné i nemožné – třeba v Havaně, tradičně vystrojení s doutníkem v puse (často jen obrovskou napodobeninou), se snaží „sbalit“ turistu, vyfotit se s ním a pak požadovat často neadekvátní odměnu.

No, já se jim při té bídě (plat v přepočtu asi pět set korun za měsíc a všechno na příděl) ani nedivím… kde a za co kupují to oblečení, které evidentně není možné dostat v „normálním“ krámě a ani ho nefasují, mi bylo záhadou.

   Počasí
První týden našeho pobytu naměřili v Havaně rekord: + 3 stupně Celsia. Zřejmě od počátku, co se na Kubě teplota sleduje. Toužebně jsem vzpomínala na šálu a rukavice zanechané v autě na parkovišti…

   Pláže a potápění
N Kubě jsme se podívali ke třem mořím: Atlantiku, Mexickému zálivu a Karibiku. Nejvíc jsem si užila koupání u hotelu ve Varaderu – tak jiskřivě čistou vodu jsem neviděla. Teplá byla už po pár dnech oteplení vzduchu.

Do Mexického zálivu jsme jeli po třicet kilometrů dlouhé hrázi mezi moři (na Kubě ještě vede podobná na dva ostrůvky). Trajekty tady neexistují, zřejmě proto, aby na nich lidé neprchali na Floridu. 

Karibik mě zklamal, asi jsem si představovala, že všude jsou úžasné nádherné pláže a čistočisté moře… nebylo. Projeli jsme hodně kilometrů kolem moře, než jsme takovou pláž našli, a s Varaderem se, co se kvality koupání týká, srovnat nedala. Nicméně člověk mohl šnorchlovat a pozorovat u břehu život a rostlinky pod vodou. Ale kvůli krásnému šnorchlování nemusíte nutně do dalekého Karibiku, stačí Rudé moře a budete mít stejný zážitek.

Viděla jsem ale, jak turisté vylovili úžasnou obrovskou hvězdu a pak jiní neméně úžasnou mušli, kde se zabydlel krab poustevník. Hodně mě mrzelo, že jsem takové trofeje nemohla dovléct domů, jsem na mušličky úchylná… Jinak nejčastějším obyvatelem pobřeží je obrovský mořský ježek, takže bez ploutví či bot je tu velké riziko do vody vůbec vkročit.

   Ach, ty nemoci…
Bohužel přítel cestoval už v horečkách (chřipka), já zase s nedoléčeným vyvrknutým kotníkem. Jak jsem se snažila první chladný týden v hotelu zahřát výukou salsy, dostala jsem do druhé nohy zánět žil. Naštěstí jsem ho vyléčila hrozně drahou mastí zakoupenou v tamní lékárně.

Když se přítel dal trochu dohromady, půjčili jsme si auto a vyrazili napříč Kubou. Jelikož nás oba postihla střevní chřipka, měla jsem dokonce horečku a zimnici, do Quantanama ani do Santiaga de Cuba už jsme nedorazili, bála jsem se a toužila po relativním bezpečí našeho hotelu, který jsme měli předplacený na celé tři týdny.

S kubánskou agenturou jsme absolvovali ještě výlet do Havany s noční návštěvou proslulého kabaretu Tropicana a výlet malým vrtulovým letadlem na ostrov Playa Largo, s plavbou na katamaránu a návštěvou ostrova leguánů.

    Co jsme nestihli
Výlet s koupáním s delfíny, hlavně proto, že byly příliš velké vlny. Byly opravdu tak velké, že sebraly mému příteli sluneční brýle a na pláž vyvrhovaly nádherné modré medúzy ve tvaru plachetnice, které jsem nikde jinde neviděla a ani netuším, zda žahaly stejně nebezpečně, jako jejich vzhledově odlišné „sestřičky“, které známe z ostatních pobřeží.

Vůbec nevím, jestli jsem zvládla popsat všechno a jestli mi to redakce (Jakub) všechno vezme, takže se mě klidně v diskuzi ptejte, třeba mi tím něco připomenete…

Reklama