Příběh o stěhování a rodičovském odtržení vám povypráví, milé čtenářky, čtenářka Ula. Vylétla z rodinného hnízda a od té doby má s rodiči vztah, řekněme, v mezích nutnosti...

Další, tentokrát docela smutné vyprávění, zaslal k dnešnímu rodičovskému tématu čtenářka Ula...

Je mi to líto

Dobrý den,
s manželem jsme se seznámili v lázních a dělila nás vzdálenost bydliště 600 km. Ze začátku jsme přemýšleli, jak to uděláme, kde budeme bydlet, ale nakonec vyhrála moje dobře placená a oblíbená práce a manžel se přestěhoval k nám. Pronajali jsme si byt od příbuzných. Nejdřív mi bylo přislíbeno, že můžeme bydlet v bytě třeba pět let, když jsme ho začali spravovat, tak strýc prohlásil že tři roky budou stačit a po roce se začal zajímat, jestli máme nějaké náhradní bydlení.
Už jsem to tady nedávno psala, že jsme chtěli jít na chvíli bydlet na baráček k rodičům, do bytu bratra, který stejně vůbec byt nevyužíval,neplatil však ani základní poplatky, všechno táhli naši... chtěli jsme si prostě něco našetřit, abychom si vzali pak hypotéku a zajistili tak vlastní bydlení. Nechtěli jsme se spoléhat na druhé. Po bratrově sprostém výstupu jsme se pak už spolu nebavili, vyhýbal se mi a teď je to zrovna deset let, co spolu nemluvíme. Ani nevíte, jak mě to mrzí, ale takový už je život.

Manželovi se bohužel na druhém konci republiky nelíbilo, jako vyučený zámečník nebral nikde moc peněz a nejistota práce u muže je jedna z nejhorších možností, která může muže potkat. V dřívějším bydlišti měl stále podanou žádost o byt. Městský úřad si pak dělal probírku, kdo má ještě o byt zájem a kdo už ne, tak na adresu tchýně poslal dopis, jak je to s námi. Tchýně došla na úřad, kde jí bylo sděleno, že je možnost startovacích bytů na tři roky a ty se pak musí vrátit a není možnost získat už jiný obecní byt. Špatně to pochopila, volala nám, že dostaneme byt, my byli v takové zvláštní situaci, tak jsme kývli na to, že se přestujeme těch 600 km. Když jsem na úřadě zjistila, jak se věci mají, bylo mi smutno... ze všeho.

Nakonec jsme dostali byt OKD, dnes RPG - podnikový, což bohužel není žádná dnešní výhra, protože jsou vysoké nájmy a lepší (myslím nižší) to už nebude.

Naši mi nepomohli ani se stěhováním, dřeli jsme všechno sami. Na novém bydlišti jsme měli celkem dlouhou dobu problémy s financemi, byla jsem delší dobu na nemocenské s páteří a hlavně bylo hodně výdajů se stěhováním, podnájmem a věcmi okolo. Přesto jsme tu situaci ustáli, nehádali jsme se a hlavně jsme si od nikoho ani nepůjčili, protože by nám to svědomí nedalo.

Naši se celé léto prakticky neozvali. Hýčkali si svoje dva syny a brali to tak, že když jsem se odstěhovala, že prostě neexistuji, i když teď by se na celou situaci dívali trochu jinak a říkali by, že to není pravda.

Zvykala jsem si tady dlouho. Asi tři roky. Postupně se nám narodily tři děti a chtěli jsme se odtud odstěhovat hlavně kvůli smogu a škodlivinám v ovzduší - rakovinotvorné ovzduší, tak jsme začali přemýšlet, že se vrátíme do původního bydliště. Chtěli jsme ze začátku bydlet opět v bytě bratra - který tam stejně na baráčku už 15 let není, se zlou jsme se však potázali. Když jsme tedy začali hledat vhodné bydlení na hypotéku, máma mi prostě vynadala, že to jsou staré byty a že to nemá tu cenu a tak nějak jsem vycítila, že mě tam prostě nechtějí. Myslím si, že chtějí mít klid. Musím se však zastat táty, který by byl i pro, abychom se k nim přestěhovali a on si mohl užívat vnoučat, ale pomocnou ruku nepodají. Přitom baráček s velkou zahradou má dva byty a ještě mají byt ve městě, který používají. Tak jsem to všechno hodně obrečela, dusíme se smogem dál, děti kašlou jako o závod a jsou i dost nemocné a my jsme veškeré snahy o stěhování vzdali. Jinam bych nešla, není zase tolik práce a taky když by člověk občas potřeboval pohlídat děti, nebyl by kdo.

Naše vídám tak třikrát do roka, když přijedeme. První den je nálada fajn, navařeno, pohoda a druhý den už cítím, že by byla máma ráda, kdybychom už pomalu odjeli, chce mít svůj klid. Na její obhajobu musím však říct, že tady teď byla dva dny a byla v pohodě. Přesto mě zamrzelo, že když jsem s ní loni řešila stěhování, tak na mě začala řvát jako smyslů zbavená, že my mladí bychom chtěli všechno hned... a byla hnusná a ironická celý pobyt.

Svoje rodiče mám přesto ráda. Táta si vegetí na baráčku, chová drůbež, chodí do práce, máma chodí do práce, ale vnoučata vidět jednou za čas jí bohatě stačí.

Tak jsem se tady dneska z toho mého splínu trochu vypsala, nevím, jestli mi je lépe, když se informace sdělí, každopádně loňský rok byl pro nás po psychické stránce opravdu hrozný.
Ula

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 17. února 2012: Jak často se vídáte s rodiči?

  • Jak často se vídáte s rodiči?

Kontakt s rodiči, to je velké téma. Každý vnímáme jinak a každý k nim máme jiný přístup. Někdo kladný, někdo záporný. Pevně ale věřím, že nikomu nejsou rodiče tak říkajíc „jedno“. Pište mi své příběhy o tom, jak často se s rodiči stýkáte a proč. Modelů je mnoho, někdo vídá rodiče každý den, někdo další jednou za rok. Jsem zvědavý, jak je to u vás! Za svůj příběh můžete získat dárkový balíček čokolád Merci v hodnotě 500 korun s díkem pro rodiče za to, že jsou.

Váš příspěvek ať je dlouhý alespoň jako předchozí podstavec a zašlete ho nejpozději 17.2.2012 do 15.30 hodin na e-mailovou adresu redakce. Tedy chcete-li mít šanci na uveřejnění.

Merci

Reklama