Čtenářka Rikina: Shořela nám lokomotiva

Čtenářka Rikina: Shořela nám lokomotiva

106 kilometrů vlakem dojíždí do práce čtenářka Rikina. K tomu ještě několik kilometrů na nádraží a pak z nádraží - no, Rikina překonává skutečně velkou vzdálenost. Poslechněte si, kterak jednou musela vystupovat do polí...

Co se stane, když cestou do práce shoří lokomotiva vlaku, kterým jedete? Svůj zážitek popisuje čtenářka Rikina...

Na tohle téma bych mohla psát dlouze a obsažně, ale pokusím se držet zpátky a popsat stručně jenom základní problematiku.

Od roku 2007 dojíždím do práce do matky měst, Prahy zlaté stověžaté. První čtyři roky jsem dojížděla z krajské metropole na severu Čech. Vzdálenost - podle kilometrovníku ČD je to 106 km vlakem, plus 5 km cesta na nádraží plus dalších možná 8 km po Praze. Zaokrouhleno 120 km. Časově dvě a půl hodiny ode dveří bytu ke dveřím kanceláře, tedy jedna cesta. Zpátky samozřejmě také dvě a půl hodiny, a to za předpokladu, že všechno jede, jak má, nikde žádné zdržení a mimořádné události. Dopravní prostředky následující - od bytu pěšky na zastávku MHD, pak trolejbus na nádraží, rychlík směr Praha, tam z nádraží do metra, z metra do autobusu a ještě kousek pěšky do firmy. Večer totéž v opačném pořadí. Takhle to fungovalo každý den až do roku 2011, kdy jsem se z krajské metropole přestěhovala do malého severočeského městečka na Litoměřicku, zahradě Čech. Zároveň se přestěhoval i můj zaměstnavatel na jiný konec Prahy. Zdánlivě by se dalo říct, že to mám dnes blíž. Vzdálenost vlakem je „pouhých“ 66 km. V Praze mi ubyla cesta autobusem. Ale v tomto malém městečku není MHD, a já bydlím 2,5 km od nádraží. To znamená, že moje cesta do práce nyní poslední rok vypadá takhle: ráno pěšky půl hodinky na nádraží, rychlík směr Praha, tam na metro a z metra už jenom malej kousek pěšky za dva rohy a jsem na pracovišti. Večer zpátky totéž v opačném pořadí. Časově to vychází opět na dvě až dvě a půl hodiny, pokud se nikde necourám a nezdržuji. Samozřejmě tohle se dá provozovat pouze za cenu toho, že osobní i společenský život se limitně blíží nule. Můžu si to dovolit, protože žiju sama, doma na mě nikdo nečeká, nikdo nebude hudrat, že v lednici zase nic není (ráno jsou obchody ještě zavřené, večer už zavřené, a vozit nákupy z Prahy vlakem je dost nepohodlné). Nikdo neočekává teplou večeři ( a když po ní toužím já, je otevřená hospoda u náměstí, nekuřácká). Že nemám zrovna dvakrát pečlivě uklizeno, to mi nevadí, beztak doma akorát přespávám, a návštěvy ke mně nechodí, nikoho v tomhle městečku neznám. Trochu slabší je to, kdybych chtěla jít třeba do kina, divadla, na koncert. Začátky pořadů v místním kulturním domě nestihnu, protože to jsem obvykle ještě v práci. Pokud chci jít za kulturou v Praze, musím sledovat, kdy to které představení končí a jestli pak ještě stihnu poslední vlak k domovu. Už se mi taky párkrát stalo, že jsem obdivovala krásy noční Prahy do svítání, než jel první ranní vlak...

Každodenní cestování s sebou také nese nějaké ty zábavné aspekty. Polovina průvodčích na trati už mě zná, ani nechce vidět jízdenku, vědí, že jezdím na celoroční kartu s čipem, jen se pozdravíme, a s některými si už i tykáme. Také s řadou cestujících se potkávám denně celé roky, od nás ze severních Čech jezdí do Prahy dost lidí, ty vlaky jsou stále plné a řekla bych rok od roku plnější... někdy je nálada prohodit pár slov, ale většina lidí si čte, spí, cosi kutí na notebooku... Ovšem někdy se vyskytne mezi cestujícími zajímavá osobnost a cesta je tak nečekaně zpestřena. Cestovala jsem se slečnou drobné postavy a jejím psem naopak obřího vzrůstu (vlkodav), na to, že málem byla menší než on, překvapivě dobře ho zvládala. Taky jsem ve vlaku potkala pána, kterému jsem nějak padla do oka a zval mě k němu domů, podívat se na morčátka, malé chlupaté kuličky... škoda, že jsem nešla, kdo ví, oč zajímavého jsem se připravila. Zpoždění vlaků z nejrůznějších příčin, od těch spíše veselých (strojvůdce našeho vlaku se nedostavil včas do práce, protože vlak, kterým měl on přijet z místa svého bydliště, měl zpoždění) až po ty smutné až tragické (vykolejený vlak, sebevrazi pod vlak skákající, střety auta a vlaku na přejezdu) nám cestujícím trochu znepříjemňují život, neb to pak musíme vysvětlovat svým zaměstnavatelům, a hlavně si ztracený čas napracovat. Pokud jde jen o dvacet minut, je to v pohodě. Ale pokud nečekaně shoří lokomotiva, cestující musí vystoupit v poli, přihlížet hasičskému zásahu a poté čekat, až se obstará nějaký náhradní dopravní prostředek, to už pak nemá cenu ani do práce chodit, leda na konec směny se ukázat, pozdravit s kolegy a zase jet domů. Také občas někde něco poškodí troleje, a než se to opraví, je mimo provoz celá trať. Výluky z důvodu opravy kolejí a svršku trati nebývají tak časté, ale že se občas někde projíždí jen po jedné koleji, a vlaky musí čekat, pouštět před sebe rychlíky vyšší třídy, i s tím se musí tak trošku počítat. No a abych toho ježdění neměla málo, o víkendech jezdívám na výlety po malých regionálních tratích, nebo i historických a muzeálních železnicích, takže se dá říct, že den, kdy nejsem ve vlaku, je spíše výjimkou a skoro mi to připadá až divné, že „dneska nikam nejedu?“.

Čtenářka Rikina

P.S. hořící lokomotivu jsem tenkrát nevyfotila (a dodnes mě to mrzí, že jsem neměla foťák po ruce), ale i cestování MHD může být někde dramatické, přikládám snímky ze severočeského krajského města, kdy zřejmě technická závada způsobila efektní požár trolejbusu. Cestující stihli vystoupit včas, dříve než se plameny rozšířily, tak nebyla naštěstí žádná zranění, i když to na pohled vypadá strašidelně...

_{Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.}

Téma dne 31. ledna 2012: Cestování za prací

• Dojíždíte za prací?
• Jste spokojená, že dojíždíte, nebo vás to štve?
• Jakou vzdálenost musíte při cestě do práce urazit?
• Platí vám zaměstnavatel výlohy spojené s dojížděním do práce?
• Jaké dopravní prostředky při cestování do práce využíváte?

Panečku, to je otázek a přitom to téma vypadalo tak jednoduše. No, jsem zvědavý, jak mi na otázky odpovíte. Odpovídejte, prosím, formou příběhů, které budou dlouhé alespoň jako tento odstavec textu, tedy chcete-li mít větší šanci na uveřejnění a případně i získání dárku: knížky z nakladatelství GRADA - Jak hledat a najít zaměstnání a sladkých tyčinek MILKA ChocoLilaStix (třeba pro obalení nervů při cestování). Dárek obdrží jedna z přispěvatelek k tomuto tématu, jejíž příběh uveřejním. Příspěvky posílejte na e-mailovou adresu redakce (viz níže).

Uzávěrka zasílání příspěvků je 30. 1. 2012 ve 14.30 hodin.

• E-mail redakce: Redakce@zena-in.cz
• Heslo (předmět e-mailu): CESTA DO PRACE