Dnes jsem se rozhodla zveřejnit příspěvek od čtenářky s nickem Vlaďka321. A proč? Nevěřila jsem, že se může nědo zleknout sám sebe a pobavila jsem se:) Tak snad i vám vykouzlí tento příběh úsměv na tváři. Hezký den :)

Sedíme si takhle v zaměstnání a samozřejmě pilně pracujeme, když tu náhle přijde naše paní vedoucí se svým ještě vyšším kolegou a společně s bezpečnostním technikem se pro dnešní den rozhodli uspořádat bezpečnostní školení. Pozvali nás do jedné menší místnosti, kde si rozbalili magnetickou tabuli, plno lejster se zajímavými paragrafy a názornými ukázkami. My ostatní si posedali všude možně i nemožně a tak se mi stalo, že já si sedla na stůl, který je shodou okolností naproti celkem malému zrcadlu, ale přece jenom…,  zrcadlo tam je. 

Bezpečnostní technik vypráví, školí, instruuje a my ostatní méně, či více zahloubaně posloucháme. A jak už to při podobných školeních chodí, tak mnohokrát ohraná slova jedním uchem posloucháme a druhým uchem vypouštíme ven. Tu jedna opatrně zívá, druhá nenápadně hraje hru na mobilu a já si tak procvičuji svoji krční páteř. Pěkně otáčím na jednu stranu, poté na druhou a náhle v nevelkém zrcadle spatřím tvář. Věřte mi, nebo ne, ale v tu chvíli mi tato tvář přišla dokonale neznámá a nahlas jsem se lekla - takovéto „wua“. Všechny oči se ke mně upřely… - co nyní? Vypadalo to, jako bych tam spadla snad z nebe. Dokonce i mírně výhružně se zvedají oči mé vedoucí, když najednou další kolegyně vyjekne „ale fuj, tady je pavouk?“ To mi zachránilo nejenom kůži, ale také jsem naštěstí nikomu nemusela vykládat, že jsem se vlastně lekla sama sebe.

Vlaďka321

Reklama