Zdraví

Čtenářka pegonela a její ztracené brýle

Ke čtenářce s nickem pegonela brýle patří. Kromě krátké přestávky už od malička. Takže není divu, že má sbrýlemi spoustu zážitků. Od těch nepříjemných až po humorné. O svých ztracených brýlích nám poslala pěknou příhodu.

pegonela

Brýle nosím od malička. Dokonce jsem chodila i do oční mateřské školky. Samozřejmě, že jsem je jako malá holčička nechtěla nosit. To bylo případů, kdy jsem je schovala za závěs, nebo pod polštář do křesla nebo gauče… Vždy na ně někdo stoupl, nebo sedl, a musely se kupovat nové.

pegonela

Jako malá jsem navíc také šilhala, musela jsem nosit okluzor. Tehdy to nebyly krásné okluzory z náplastí, které by na sobě měly obrázky zvířátek, kytiček atd. Byl to odporný černý kus plastu, kterého si všimnete na dálku a kterému se smály všechny zdravé děti. Jak já ten tmavý kus plastu nenáviděla.

Ve školce to bylo prima, protože jsme všichni byli brýlatí. A tak mi to ani nepřišlo.

Na konci základní školy a na škole střední jsem brýle nosit nemusela. Dioprie se spravily. Ale na konci střední školy se můj zrak opět začal horšit. Nějakou dobu jsem tomu moc nevěnovala pozornost. Nechtěla jsem opět nosit brýle. A tak, ač krátkozraká, chodila jsem bez brýlí. Ale zrak se mi horšil a narodil se mi syn. Když byl větší, tak mi hrdě hlásil čísla autobusů, které přijížděly na zastávku, kde jsme čekali. A pak mě to přestalo bavit. Výběr brýlových obrouček se rozšířil a brýle se stávaly módním doplňkem. A tak jsem se i já vydala ke své oční lékařce a nechala si brýle napsat. Dnes ke mně brýle patří. Jen bych jich chtěla mít víc. Sportovní, plastové, bez obroučkové, s kamínky i bez…. Na všechny příležitosti, ke každému oblečení. Jen cena obrouček mě odrazuje. A tak mám jedny brýle na běžné nošení a dvoje náhradní, které využívám doma na televizi. A tvrdím, že až budu bohatá, budu si kupovat obroučky hodně často. Hezky ke kabelce, k hodinkám, k bundičce…

A přidávám také příběh, který jsem s brýlemi zažila:

Ztracené brýle

Byla jsem se synem odpoledne na bazéně a v sauně. Přišli jsme domů večer a já se ihned dala do přípravy synovy večeře, abych mohla jít pak se psem. Po večeři beru vodítko, šahám po brýlích, ale ty nejsou na svém obvyklém místě na poličce. Kdykoli přijdu domů, odkládám je na poličku, protože mám jen slabé dioptrie a doma se bez brýlí obejdu.

Zpanikařila jsem. Je to něco přes měsíc, co mi ukradli na přehradě batoh i s brýlemi. A sotva jsem si pořídila nové drahé brýle, co se mi tak líbily, přijdu i o ně. A opět při koupání!

Brýle se přece jen tak neztratí? Vzpomněla jsem si na polystyrénovou kuličku. Syn si s ní kdysi házel s kamarádem v pokoji, a najednou kulička zmizela. Prohledali jsme tehdy celý byt, ale kulička jako by se vypařila. Stále jsem na tu kuličku myslela. Nemohla se přeci jen tak vypařit? Pak jsem na ni zapomněla, po pár dnech jsem myla lustr a tu kuličku v něm našla. Zapadla do jednoho z kalíšků. Ale brýle nejsou kulička a nikdo s nimi neházel! Přesto jsem vzala židli, vystoupla na ni a zašátrala v kalíšcích. Bezvýsledně. Hledala jsem po kapsách, mrkla na záchod i do skříňky pod umyvadlem. Dokonce jsem šáhla i do bot! Za synovou válendou jsem našla dva papírky od bonbónů, za psacím stolem zapadlou žlutou pastelku. Ale brýle nikde nebyly. „Myslím, že jsi přišla bez nich.“ Zapojil se syn. „Ale jak? Jsem na ně zvyklá.“ Odpověděla jsem už plačtivě. Moje brýle… Vzpomněla jsem si, jak jsem si brýle odložila na vrchní poličku ve skříňce. Do sauny ani na bazén je nenosím. Ale vím jistě, že jsem je tam nenechala? Honil nás čas, já si sušila vlasy a pak… Určitě tam zůstaly!

Od našeho návratu z bazénu uplynulo něco přes hodinu, když jsem opět stála u pokladny. S omluvou vysvětluji slečně pokladní, že jsem si nejspíš ve skříňce číslo 29 nechala brýle. „Nebo pak v botníku!“, dodávám s nadějí. Slečna zkontroluje klíče, ty od skříňky 29 tam nejsou. „Zavolám plavčici a na saunu, aby přišla paní s klíčky. Po vás nikdo jiný mimo ni nešel, nebojte, musí se najít.“ Dodá a povzbudivě se usmívá.

Přichází paní zabalená v prostěradle, kterou jsem vytáhla svou zapomnětlivostí ze sauny. Netváří se moc nadšeně, ani se jí nedivím. Paní odemkne skříňku, prohrábne věci… brýle tam nejsou. „Nebo v botníku“, dodám. Žena se ještě víc zachumlá do prostěradla a vyjde na chodbu k řadě botníků. Ten s číslem 29 odemkne, ale ani tam brýle nejsou. „Možná jsem je nechala na umyvadle, ve sprše nebo na lavičce u skříněk.“, přemýšlím a zároveň nevím, co dál. Paní se vrátí zpět do sauny, odkud byla vyrušena, mě ještě napadne dát slečně pokladní své telefonní číslo. „Možná je někdo vzal k sobě a až se bude vracet, dá mi je, že je našel.“ Usměje se slečna. „Snad.“ Posmutním a vracím se domů. Cestou míjím cukrárnu, kolem které jsme se vraceli i po koupání. Zpozorním: Vím jistě, že jsem se mrkla po vystavených nazdobených dortících a viděla jejich cenu. Teď vidím dortíky, ale ceny nerozeznám. Vidím je, až když se nosem málem dotýkám skla výkladní skříně. Musela jsem proto brýle mít. Já je na bazéně nezapomněla!

Syn mezitím opět prohledal byt, ale brýle nenašel. Bylo už hodně pozdě, když jsem zpřeházela peřiny, polštáře, i odpadkový koš jsem podrobila důkladné analýze, všechny skříně jsem prolezla, ale brýle nikde.

Tu noc jsem šla spát s nepořízenou.

Druhý den ráno jsem si musela vzít své „televizní“ brýle. Jsou starší, opotřebované, ale stejně silné jako ty tajemně zmizelé. Odpoledne volala mamka. Táta byl na operaci, vlastně proto jsem šla na bazén. Měla jsem poslední dobou hodně starostí. A tak jsem se chtěla odreagovat. Taťkova operace naštěstí dopadla dobře. A tak jsme si s mamkou povídaly i o jiných věcech, mimo jiné jsem jí řekla, jak mi zmizely brýle. „Přece musíš vědět, kams je dala?“ Ptala se nechápavě mamka. „Nevím.“ „A cos dělala, když jsi přišla domů?“ „Dala jsem Lukášovi večeři a chtěla jsem jít ven se psem.“ „A co jedl?“ „Záleží na tom?“ Nechápala jsem, čemu by tato informace mohla pomoci. „No, rohlíky.“ „Tak se podívej do chlebníku!“

Řekla máma a já poslechla. Ale ani v chlebníku, ani uvnitř sáčku s rohlíky brýle nebyly. „A co k těm rohlíkům?“ „K jakejm?“, nechápu. „To jedl Lukáš suché rohlíky?“ „Jistě, že ne. Měl je namazané máslem a se salámem.“ Otvírám ledničku, ale v poličce brýle taky nejsou. „A ještě měl čaj!“ Napadá mě a otvírám skříňku kuchyňské linky. Hledám mezi krabičkami s čajem, ale také marně. „Tak nevím“, řekne máma. „Ještě měl rajčata!“ , vykřiknu. „Kdo?“, ptá se máma. „No, Lukáš!“

Otevřu znovu lednici, vysunu šuplík na zeleninu a zírám na rajčata, mezi kterými trůní

-          MOJE BRÝLE!!!         

Tak tato příhoda se stala před časem, není to moc dávno. Má roztěkanost a nesoustředěnost mi daly zabrat, ale brýle se nakonec našly.

S pozdravem čtenářka 

pegonela

Ps: Zasílám pár starých fotografií, které jsem naskenovala. Uznejte, že jako malá slečna jsem nemohla kluky oslnit J. A také jednu fotku mého Bena, který ví, že oči se mají před sluníčkem chránit. J

ben

Já bych vám ještě poradila mrazák. To je také dobrá úschovna.

Jak jste na tom s brýlemi vy, milé ženy-in? Nosíte je? Vadí vám? Obtěžují vás a nejraději byste se jich zbavila? Nebo už jste se smířila a máte své brýle docela ráda? Napište nám ne dnešní téma.

Své příspěvky posílejte na adresu: redakce@zena-in.cz

   
07.11.2011 - Příběhy - autor: Dana Haklová

Komentáře:

  1. avatar
    [2] marcela-1 [*]

    Sml30

    superkarma: 0 11.12.2011, 08:01:41
  2. avatar
    [1] janaa1 [*]

    jé, koukám, že nejsem jediná. minulý týden jsem si taky "schovala" brýle do lednice Sml30Sml30Sml30

    to jsem ráda, že v tom nejsem samaSml59Sml24

    superkarma: 0 07.11.2011, 15:05:07

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme