Reklama

Včera jste si přečetly ZDE, jak naše čtenářka Mineralka7 ke svým kilům přišla a hlavně, jak se rozhodla se jich zbavit. Kurs hubnutí odstartován - možná vás inspiruje a letos po Vánocích nebudete o 5 kg těžší jako každý rok, ale naopak o 5 kg lehčí!

hubnutíO tři týdny později jsem se s taškou věcí na cvičení a plna odhodlání vypravila na první lekci. Dorazilo nás asi 20, skutečně všech věkových kategorií - od mladé maminky na mateřské dovolené po důchodkyni s pěti vnoučaty. A všechny nás v tu chvíli spojovalo velké očekávání. Přesně na čas dorazila i příjemná lektorka, paní Eva - v ruce nesla váhu a plno papírů. „Tak, děvčata, vítám vás v našem kurzu. Protože jsme tu všechny na stejné lodi, navrhuji vám hned na začátku, abychom si pro zjednodušení začaly navzájem tykat. Budeme tady jako jedna rodina a navzájem se podpoříme. Teď nám každá z vás řekne pár slov o sobě, a co ji přivedlo do našeho kurzu.“ Chtělo se mi utéct - poslední, po čem jsem toužila, bylo veřejně přiznat, že jsem nehorázně tlustá a hodlám zhubnout. Ale nebylo úniku. Uklidňující bylo jediné - všechny jsme na tom opravdu byly stejně. Eva nám rozdala formuláře, na každý napsala naši aktuální váhu (fuj - 92,8 kg!!!) a dostaly jsme „bojový úkol“ - celý týden pečlivě zaznamenávat svůj jídelníček a nezapomínat vůbec na nic, ani na ranní kávu nebo dojedení dvou soust z dětského talíře, a zapisovat si ke všemu i časy.

Pak následovala první hodina cvičení. Naše cvičitelka Klára byla mladá hubeňoučká holčina, ale měla pro nás pochopení. Nenutila nás od první hodiny vykonávat naprosto přesně a důsledně každý pohyb, respektovala zdravotní omezení mnohých z nás a pořád se na nás usmívala, i když nám cvičení moc nešlo. První část hodiny byla věnovaná rozehřátí organismu a připomínala klasické hodiny aerobiku, jen cvičení nebylo tolik „ulítané“, víc se zaměřovalo na pohyb na místě a jednotlivé cviky jsme mnohokrát opakovaly, abychom si je lépe „zažily“. V druhé části přišlo na řadu mírné posilování nohou, rukou a hlavně bříška a zadečku. S ostatními jsme po sobě zprvu nenápadně pokukovaly, protože při třicátém opakování jednoho a téhož pohybu jsme přestávaly vládnout tělem a ke konci posilování už jsme se smíchem odpadávaly jak přezrálé hrušky. Nejpříjemnější byla závěrečná relaxační a protahovací část, díky které jsme z tělocvičny odcházely sice unavené, ale příjemně naladěné.

Za týden jsme přinesly sepsané jídelníčky. Eva se při jejich čtení vyloženě bavila. Našlo se v nich všechno - od zabíjačky, přes svatební „žranici“, nedělní pečenou husičku s knedlíkem a zelím až po noční výlety do lednic pro „něco malého na zub, třeba klobásu“. Však také váha žádné z nás za ten týden neklesla - jen u šťastnějších stagnovala. „Tak jsme se, děvčata, pobavily, a je na čase začít s tím něco dělat.“ A přišel na řadu pravidelný režim a kilojouly.

Nejprve jsme si každá individuálně vypočítala hranici příjmu kilojoulů, pod kterou když se dostaneme, budeme hubnout. Je na to poměrně složitý vzoreček, kde se bere v úvahu věk, výška a řada prapodivných koeficientů (když si v březnu počítám daňové přiznání, přijdou mi vzorečky daleko srozumitelnější). Vyšlo mi kolem 3.000 kJ. Podle jídelníčku jsem denně jedla asi 8.000 kJ. Eva mi doporučila dostat se pod hranici 2.500 kJ.

Nějak nás v tu chvíli všechny přešel smích

Dostaly jsme tabulky s kalorickými hodnotami a začalo to mezi námi šumět. „Kafe má tolik kilojoulů? To není možné!“ „Vidělas to bílé víno? To si jako už nikdy nedám skleničku nebo pivo?“ Eva nás nechala nejprve trochu „vydusit“ a pak nám vysvětlila, že tenhle režim se týká pouze období, kdy budeme hubnout. Až se dostaneme na dobrou váhu, můžeme v kilojoulech trochu přidat, budeme si držet váhu a přitom fungovat úplně normálně, protože za dobu hubnutí si tělo na nový režim zvykne. Moc jsme jí nevěřily. Také nám vysvětlila, že nestačí ráno kousnout do jablka a večer se pořádně najíst, ale je důležité jíst během celého dne v 5 až 6i dávkách, aby si tělo zvyklo na pravidelný přísun potravy a nevytvářelo si zásoby. A samozřejmě dodržovat pitný režim.

Další týden nás na kurz dorazilo asi o třetinu míň. Eva jen konstatovala, že tak je to vždycky, že se část žen vyděsí nebo nejsou ochotné se sebou pracovat a raději to vzdají. Přinesly jsme nové jídelníčky a Eva nešetřila chválou a povzbuzením. Některé z nás se nedokázaly dostat na svou hranici, ale Eva nás nepeskovala, měla pochopení a radila nám, jak všechno srovnat. Čísla na váze se pomalu, ale jistě začínala posouvat směrem dolů. Je pravda, že před každým vážením jsme podnikaly hromadný útok na záchod ve snaze zbavit se každého gramu navíc, ale podle váhy bylo jasně poznat, která z nás skutečně dodržuje jídelníček a která se nepřiznává ke všem „lednicovým“ prohřeškům. Někdy jsme místo hodin povídání si o jídle měly tematickou přednášku - učily jsme se vázat šátky snad na padesát různých způsobů, povídaly jsme si o barevné typologii, při psychologické hodince jsme kreslily strom a zjistily, co všechno lze z našich kreseb vyčíst. Také cvičení nám šlo čím dál lépe, postupně jsme začaly cviky spojovat do sestav, zpestřovaly si cvičení pomocí malých nafukovacích balonů a gumiček a při posilování jsme vydržely delší dobu.

V jídelníčcích jsme si každá postupně zavedly svůj režim, který nám vyhovoval. Kdo se nedokázal vzdát pěti káv denně, musel ubrat jinde. Já si třeba kávu dávám jen výjimečně a nejraději piju obyčejnou vodu nebo ovocné neslazené čaje, takže na pití jsem kilojouly oproti jiným ušetřila. Co mi opravdu nechutná, je celozrnné pečivo, takže jsem si našla alternativu v bílém toustovém chlebu, kterého podle tabulek dva krajíčky vydaly kaloricky za totéž, co jeden celozrnný rohlík. Naučila jsem se připravovat tousty na mnoho způsobů - se šunkou i třeba s banány, našla jsem si chutné alternativy sladkých i slaných jídel. A moje oblíbené hranolky? Přiznávám, nevzdala jsem se ani jich - jen místo ve friťáku jsem se je naučila připravovat na sucho v troubě nebo místo nich na plechu péct tenké plátky brambor. Také jsem objevila 20% Eidam a s ním pak zapékanou zeleninu, různé úpravy cuket a kuřecího masa, všemožné saláty...

Na co jsem nedokázala najet, byly nízkotučné jogurty (vážně nevím, čemu se na nich ještě dá říkat jogurt), naopak jsem přišla na chuť obyčejnému bílému jogurtu bez příchutě jen s lžící müsli - po ránu se z něj stala moje tradiční snídaně. Postupně jsem se propracovala až k 2.000 kJ denně a naučila jsem se dělat si i „malé radosti“ - například jsem objevila, že nanuk Ledňáček obsahuje do 300 kJ, a když se za den vejdu s jídlem do 2.000 kJ, můžu si večer dát u televize „mňamku“. Když ho Eva začala nacházet pravidelně v mém jídelníčku, jen se smála, že se odměňuju.

Je na místě říct, že nám byla nabídnuta možnost použít jako podpůrný prostředek tablety na hubnutí, které jsme mohly získat v rámci kurzu za nižší cenu. Toto využila asi polovina z nás, já ne. Po letech práce v reklamním průmyslu mimo jiné i při kampani na jeden z mnoha preparátů určený k redukci váhy by mě nikdo nedonutil podobné tablety pozřít. Je ale pravdou, že na konci kurzu ty, které nabídku využily, vážily v průměru o cca 1 kg méně než ostatní.

Na poslední lekci tříměsíčního kurzu nás dorazila přesně polovina, než kolik nás bylo na první hodině. Nebudu zapírat, také jsem měla chuť to vzdát, ale v tom je právě výhoda hubnutí v kurzu - vzájemně jsme se motivovaly, a tak když mi „spolubojovnice“ zavolala, jestli jdu druhý den cvičit, bylo mi hloupé říct „ne“. Při závěrečném vážení jsme byly spokojené všechny - nejvíc se podařilo zhubnout mamince na mateřské dovolené, která přestala s kojením, a i díky běhání kolem prcka jí váha klesla za tři měsíce o 9,5 kg. My ostatní jsme se pohybovaly v rozmezí 4-7 kg podle toho, jak jsme dokázaly být důsledné. Ale zhubly jsme opravdu všechny, já konkrétně o 6 kg.

V osvědčeném jídelníčku jsem pokračovala i dál a po roce už bez kurzu jsem byla na krásné váze 78 kg. Nebylo to sice ideální podle všelijakých výpočtů, ale cítila jsem se tak naprosto skvěle a v pohodě. A hlavně - váhu jsem si s mírným kolísáním udržela bez většího snažení dalších 6 let, jedla jsem znovu klidně i svíčkovou nebo koláče, ale už jsem věděla, že když si jeden den zahřeším, musím to další den vyrovnat. Pak bohužel zapracovaly okolnosti, psychika šla do háje a asi každá žena ví, jak snadné je léčit si trápení čokoládou... Teď jsem ve fázi, kdy si uvědomuji, že je na čase zase s váhou něco udělat. Ale vím jedno - když se budu držet stejně, jako tehdy před lety, dokážu to a nebude to žádná „drasťárna“. A klidně půjdu znovu do kurzu, protože snadněji se bojuje, když v tom člověk není sám.

Čtěte také:

Čtenářka Mineralka7 zhubla: Jak jsem k tomu přišla? I. díl