Krásný příspěvek k dnešnímu tématu nám přišel do redakce od čtenářky Evy. Popisuje v něm, jak přehnané požadavky na ni kladli už od dětství její cílevědomí rodiče. Ona si však ten cíl nakonec našla sama. A vůbec ne špatný.

Moji rodiče na mě měli vždycky přehnané požadavky, jen si to představte, máma učitelka češtiny, táta profesor angličtiny, babička z tátovy strany vyučovala soukromě franštinu, její otec, tedy můj pradědeček dokonce latinu. Z druhé strany od maminky, to bylo naštěstí „normální“. Děda byl strojvedoucím a babička pracovala jako účetní.
Na základní škole jsem chytla ještě doznívající ruštinu, pak už ji dali jako nepovinnou a my přešli na angličtinu a jiné volitelné předměty. Táta chtěl, abych chodila ještě i na francouštinu a španělštinu, používal to známé- kolik jazyků umíš...
Trápila jsem se, jazyky mi na rozdíl od mého mladšího bratra vůbec nešly. Táta neposlouchal ani babičku, když mu říkala, že ta holka, to jako já, na to prostě nemá, povolil aspoň ze španělštiny, na tu jsem pak už nemusela chodit.
Maturitu jsme skládala mimo jiné ze dvou jazyků, z angličtiny a francouštiny, jako výběrového předmětu. Udělala jsem ji s odřenýma ušima. Jako Vysokou školu jsem si vybrala ekonomku, to zase na doporučení druhé babičky, že prý dobrých účetních není nikdy dost. Já jsem ale dál studovat nechtěla, to zase jen kvůli rodičům. Pořád mě někdo z rodiny k něčemu nutil, školu jsem nakonec stejně nedodělala, uprostřed studia jsem se rozhodla školu přerušit a společně se svojí kamarádkou jsme se rozhodly, že pojedeme do Anglie dělat au-pair. Ona uměla anglicky velmi dobře a já se také domluvím.
Teprve v Anglii jsem se našla, bez určování rodičů jsem pochopila,kde je mé místo. U dětí. strašně mě baví starat se o děti. Moji andílci v Anglii na mě žvatlaly anglicky a já je učila česky. V Anglii jsem strávila sedm krásných let, na které nikdy nezapomenu. Anglicky dnes mluvím líp než česky a tento jeden mezinárodní jazyk mi bohatě stačí. Po příjezdu zpátky do Čech jsem si ještě udělala kurz na mateřinku, žádné školy, žádné jazyky. Dnes pracuji v jedné soukromé mateřské školce u nás v Olomouci a jsem moc šťastná. Vlastní děti bohužel nemám, nějak to nejde, ale to nevadí mám jich kolem sebe tolik. Jsem tolikrát člověkem -i bez většího počtu znalosti cizích jazyků.

Vaše čtenářka Eva

Pozn. red. Text nebyl redakčně upraven

________________

Evi, to je krásný příběh. Jen by mě zajímalo, co na to vaši ctižádostiví rodiče? Koneckonců, ten hlavní světový jazyk ovládáte. :)
Pěkný den
Saša

Téma dnešního dne zní: Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem

  • Dokážete se domluvit v zahraničí?
  • Jdou vám cizí jazyky?
  • Jak vnímáte cizince v naší zemi? Měli by stejně jako my u nich i oni u nás znát alespoň pár základních slov česky?
  • Máte nějako veselou historku s dorozumíváním?
  • Vzala byste si cizince?
  • Dokázala byste žít v cizí zemi?
  • Využila jste znalost jazyků ve svém povolání?
  • Učíte se cizí jazyky snadno nebo těžce?
  • Jaká řeč se vám líbí nejvíc a jaká naopak vůbec?

Opět se nabízí celá řada otázek, které možná i samy vyplynou z vašich příspěvků a komentářů. A tak už nechám prostor jim.

Piště na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Jak říkají cizinci, čeština je jeden z nejtěžších jazyků světa, pokud si přečtete knihy Aleše Cibulky – O češtině 1. a 2. díl, určitě už chybičku nikdy neuděláte. Čekají na jednu z vás.

knihy

 

Reklama