Styl

Čtenářka Ei.lin ví dobře, co jí sluší

Další jasná Sněhurka mezi čtenářkami napsala svůj příspěvek na dnešní téma. Ví přesně, které barvy jí sluší, ale její maminka jí to nějak kazí a kupuje „hadříky“, které pak leží ve skříni. A to má přitom vizážistický kurz.

Krásný den. Krásné téma:) Myslím, že cit pro barvy mám asi zákodovanej někde hluboko v základech DNA, (i když od mý matky, jak vyjde najevo za chvíli, se tam asi nedostal, ač ona si  myslí opak). Oblečení v době základky bylo trochu problém, většinu jsem ač nejstarší ze čtyř sourozenců (právě proto že ze čtyř) podědila značně obnošenou po komsi zcela neznámém, a ani on zjevně nebyl první, kdo to nosil. Většinou bylo dost pochybných barev, vzorů, materiálů, střihů a často ve velmi zvláštních velikostech, ale i ty neuvěřitelně široké sukně mi maminka uložila do skříně, s tim, že do nich dorostu... no široký by mi byly nejspíš i dnes po dvou dětech, zato zadek by mi z nich i při mírnym předklonu pěkně koukal.

Ale pamatuju si, že v osmičce jsme byly s mámou koupit nový kalhoty. Vzdor jejím pokusům podstrčit mi džínově modrou klasiku jsem jednoznačně trvala na černejch. K nim jsem vyštrachala v nějaký z beden tmavě ale jasně růžovej svetr a na další dva roky to byla moje nejoblíbenější kombinace. To se psal rok 1993.

Na střední jsem postupně zčernala celá, výrazná růžová mikina a jedna jasně žlutá s černými ornamenty byly asi jediný barevný věci v mým šatníku, a ty jsem nosila jen málo.

Pak maminka objevila nějakou tu knihu o barevný typologii, jednoznačně mně určila jako zimní typ, že jsem jasná Sněhurka, a konečně uznala, že mi vlastně černá sluší, a že i s odpáráním těch zlatejch knoflíků z černýho kabátu a následnym našitím stříbrnejch jakoby krajkovejch jsem měla pravdu.

Od tý doby uběhlo asi patnáct let, a většinu věcí, co se mi za ten čas nakupily ve skříni, jsem si šila sama. Pořád tam ale převažuje černá, bílá, studená bledě modrá, tmavě modrá s nafialovělym podtónem, ta jasně růžová, a občas malinko vínově červený. A všechno to spolu krásně barevně ladí.

Akorát maminka mi to o každejch narozeninách nabourává. Přesto, že si během mý vysoký dokonce udělala i kurz vizážistiky a barevný typologie, mi skoro pokaždý koupí něco spolehlivě mimo. Posledně to byly dva moc pěkný svetříky, jeden světle modrej do tyrkysova a druhej meruňkově růžovej:-D. To už jsem jí vzala s sebou do koupelny před zrcadlo a ukazovala jí: „Podívej, střih to má skvělej, prsa v tom mám přímo úžasný. ALE: jsem v tom žlutá a nemocná“ pak jsem vzala svůj tmavě růžovej ručník z věšáku (jo i když jdu z koupelny zabalená jen v ručníku, tak chci aby mi to slušelo;)), hodila ho přes svetr, „Vidíš ten rozdíl?

TO je moje barva. Ale to přece ty víš, vždyť si to i studovala. No já s tim něco vymyslim, v nejhoršim to vždycky můžu nosit na doma, postavu dělaj pěknou.“ ...

Tak už od května ležej na dně skříně a zatím pořád nevim co s nima... jsou krásný, úplně nový, ale mně prostě neslušej....  jen doufám, že příště už se maminka polepší;).

S pozdravem

Vaše čtenářka Ei.lin

A tady je zakopán pes. Někomu je cit pro barvy daný a jinému ne. Pak se namají vizážistky a poradkyně seknout, když nerozeznají teplé barvy od studených. A tyhle ženské „radí“ jiným a dělají v tom akorát tak zmatek. Jenomže kurz je jenom kurz, a nikdo opravdu fundovaný absolventy nezkouší.

   
30.09.2011 - Příběhy - autor: Dana Haklová

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme