Další jasná Sněhurka mezi čtenářkami napsala svůj příspěvek na dnešní téma. Ví přesně, které barvy jí sluší, ale její maminka jí to nějak kazí a kupuje „hadříky“, které pak leží ve skříni. A to má přitom vizážistický kurz.

Krásný den. Krásné téma:) Myslím, že cit pro barvy mám asi zákodovanej někde hluboko v základech DNA, (i když od mý matky, jak vyjde najevo za chvíli, se tam asi nedostal, ač ona si  myslí opak). Oblečení v době základky bylo trochu problém, většinu jsem ač nejstarší ze čtyř sourozenců (právě proto že ze čtyř) podědila značně obnošenou po komsi zcela neznámém, a ani on zjevně nebyl první, kdo to nosil. Většinou bylo dost pochybných barev, vzorů, materiálů, střihů a často ve velmi zvláštních velikostech, ale i ty neuvěřitelně široké sukně mi maminka uložila do skříně, s tim, že do nich dorostu... no široký by mi byly nejspíš i dnes po dvou dětech, zato zadek by mi z nich i při mírnym předklonu pěkně koukal.

Ale pamatuju si, že v osmičce jsme byly s mámou koupit nový kalhoty. Vzdor jejím pokusům podstrčit mi džínově modrou klasiku jsem jednoznačně trvala na černejch. K nim jsem vyštrachala v nějaký z beden tmavě ale jasně růžovej svetr a na další dva roky to byla moje nejoblíbenější kombinace. To se psal rok 1993.

Na střední jsem postupně zčernala celá, výrazná růžová mikina a jedna jasně žlutá s černými ornamenty byly asi jediný barevný věci v mým šatníku, a ty jsem nosila jen málo.

Pak maminka objevila nějakou tu knihu o barevný typologii, jednoznačně mně určila jako zimní typ, že jsem jasná Sněhurka, a konečně uznala, že mi vlastně černá sluší, a že i s odpáráním těch zlatejch knoflíků z černýho kabátu a následnym našitím stříbrnejch jakoby krajkovejch jsem měla pravdu.

Od tý doby uběhlo asi patnáct let, a většinu věcí, co se mi za ten čas nakupily ve skříni, jsem si šila sama. Pořád tam ale převažuje černá, bílá, studená bledě modrá, tmavě modrá s nafialovělym podtónem, ta jasně růžová, a občas malinko vínově červený. A všechno to spolu krásně barevně ladí.

Akorát maminka mi to o každejch narozeninách nabourává. Přesto, že si během mý vysoký dokonce udělala i kurz vizážistiky a barevný typologie, mi skoro pokaždý koupí něco spolehlivě mimo. Posledně to byly dva moc pěkný svetříky, jeden světle modrej do tyrkysova a druhej meruňkově růžovej:-D. To už jsem jí vzala s sebou do koupelny před zrcadlo a ukazovala jí: „Podívej, střih to má skvělej, prsa v tom mám přímo úžasný. ALE: jsem v tom žlutá a nemocná“ pak jsem vzala svůj tmavě růžovej ručník z věšáku (jo i když jdu z koupelny zabalená jen v ručníku, tak chci aby mi to slušelo;)), hodila ho přes svetr, „Vidíš ten rozdíl?

TO je moje barva. Ale to přece ty víš, vždyť si to i studovala. No já s tim něco vymyslim, v nejhoršim to vždycky můžu nosit na doma, postavu dělaj pěknou.“ ...

Tak už od května ležej na dně skříně a zatím pořád nevim co s nima... jsou krásný, úplně nový, ale mně prostě neslušej....  jen doufám, že příště už se maminka polepší;).

S pozdravem

Vaše čtenářka Ei.lin

A tady je zakopán pes. Někomu je cit pro barvy daný a jinému ne. Pak se namají vizážistky a poradkyně seknout, když nerozeznají teplé barvy od studených. A tyhle ženské „radí“ jiným a dělají v tom akorát tak zmatek. Jenomže kurz je jenom kurz, a nikdo opravdu fundovaný absolventy nezkouší.

Reklama