Reklama

Dobré ráno, děkuji za opravdu velmi zajímavé, nicméně choulostivé téma. Ještě na střední škole jsem měla jistý projekt, který byl zaměřen právě na toto téma – eutanazii a asistovanou „sebevraždu“ (dejme tomu).

Touto problematikou jsme se velmi dlouhou dobu zabývala, byla v kontaktu s konkrétními lidmi, kteří o eutanazii často rozmlouvali a v koutku duše by ji ocenili. Bohužel(nebo snad bohudík?) v našem státě, ale i ve většině dalších tato možnost není přístupná – ba je dokonce zakázaná.

Ovšem to by se mělo změnit…

Konkrétní případ mluvící za vše: Byla jsem v kontaktu s jistou ženou, která doslova přežila svou vlastní smrt. Vraceli se s celou rodinou z dovolené a téměř před cílem postihl manžela mikrospánek. Dvě děti – dvouletá holčička a sedmiletý chlapec – byly mrtvé na místě.

Manžel na komplikované vnitřní krvácení a mnohačetná zranění v nemocnici podlehl. Jediná přeživší byla zmíněná žena. Po sáhodlouhé operaci jí byly amputovány obě končetiny. A aby toho nebylo málo, při lékařských zákrocích jí zjistili zhoubný nádor, který její tělo, postupně – avšak velmi rychle „požíral“. Dávali jí něco málo přes rok života….

Jak se měla vcelku mladá žena vyrovnat se smrtí svých nejbližších, jak se vyrovnat s náhlým postižením a se zjištěním rakoviny? Velmi časté depresivní stavy vedly k pokusům o sebevraždu. Nejdříve se snažila „vyhladovět“ – což se jí však pochopitelně nepovedlo, poté následovalo několik dalších pokusů.

Lékaři se na ní dívali jako na pacienta – blázna. Nikdo s ní nesoucítil, někdo neměl špetku pochopení. Skončila na speciálním oddělení, denně nadopována množstvím uklidňujících léků a antidepresiv, svázaná na posteli…

Přála si umřít.

Neměla pro co žít a měla…rok života. Soucítila jsem s ní – a myslím, že by soucítil každý, kdo se vžije do její situace. Prosila o eutanazii, odpovědi byly však vždy negativní. Svůj poslední rok strávila připoutaná na lůžku v oklopení studených zelených kachliček a nerudných bílých plášťů. Je to důstojná smrt? Nemohla se svého trápení zbavit sama? Nemohla odejít za svými nejbližšími?

Dle současných zákonů ne.

Můj názor na eutanazii nebo asistovanou smrt je následující: Člověk, ať již starý nebo věku mladšího, který ztratil vše, je zároveň těžce nemocen, nebo mu zbývá jen pár dní života a trpí nesnesitelnými bolestmi– by měl rozhodovat o svém dalším osudu a životě sám.

V případech, kdy toho není schopen, bych byla poněkud shovívavější. Vše by v tomto případě záleželo na zákonných zástupcích, případně nejbližší rodině, která by o odpojení rozhodovala. Samozřejmě bych určila konkrétní lhůtu, po kterou by odpojení nebylo možné (např. u osob v kómatu). Poté by však bylo možné jakékoliv rozhodnutí.

I když někteří zastávají názor: ,,Na svět ses sama nedostala, tak nemáš právo rozhodovat o své smrti.“ – nesouhlasím s nimi. Člověk asi musí něco takového přímo nebo nepřímo zažít aby dokázal pochopit myšlení zlomených lidí, kteří doslova prosí o smrt. Proto mé osobní je: ANO EUTANAZII.

DarkAngel


Mám husí kůži. A pod Tvá slova se klidně podepíši.
Míša

Myslíte si i vy, že by měla změna zákona projít a člověk by měl mít právo rozhodnout, zda chce v případě vážného stavu odejít?

Své přísvpěvky a názory k dnešnímu tématu piště prosím na redakce@zena-in.cz

Čeká nás soutěž, Chcípák a Borec, vyhlášení, vaše příspěvky a nakonec ten vítězný a odchod.