Na dnešní téma přišel zajímavý příspěvek od čtenářky Alice. Otevřeně se přiznává, že by ve svých takřka čtyřiceti letech už do těhotenství nešla. Je vděční za jedno zdravé dítě a nechce pokoušet osud. Co si o tom myslíte?

Milá redakce a čtenářky ženy-in. Dovolte, abych se i já připojila k dnešnímu tématu, ačkoliv jindy nepíšu. Ale dnešní „nedonošeňátka“mě nějakým způsobem oslovila a donutila k zamyšlení.

Se zájmem jsem si přečetla všechny dnešní příspěvky a před maminkami nedonošených dětí hluboce smekám. Vůbec si nedokážu představit, co musely prožívat, když své dítě uviděly poprvé. Jak se strachovaly každý den, možná hodinu, či minutu a drobečka, který tak brzy opusil jejich tělo. My matky, které jsem porodily zdravé donošené dítě to bereme jako samozřejmost, vůbec si neuvědomujeme, že by se to někdy mohlo týkat i nás. Byly bychom postaveny před dilema. Bojovat za každou cenu za záchranu dítěte, nebo se smířit s tím, že nám to nebylo dopřáno.

Už mi pomalu táhne na čtyřicítku a chtěla bych ještě jedno dítě. Ale vaše téma mě přimělo k zamyšlení. Nejsem na to přece jen už trochu stará? Nemám si vážit toho, že jsem porodila dítě zdravé a nepokoušet osud? Mám jít do toho s tím rizikem, že se mi narodí dítě předčasně, nebo třeba ne úplně zdravé? Měla bych takovou sílu, jako některé autorky příspěvků?

Byla bych vůbec schopná přijmout třeba dítě těžce poškozené? Chtěla bych mít doma tvorečka, který vlastně neví o světě a žije jen z podstaty? Asi ne. Uznávám, že mnohé z vás asi popudím, ale za svůj názor se nestydím. Ano, jsem zbabělá

Alice

Milá Alice, děkuji za váš příspěvek a otevřený názor

Co si o tom myslíte, milé ženy-in? Máte na to jiný názor, nebo souhlasíte? Napište nám na: redakce@zena-in.cz

Reklama