Reklama

Děkuji Vám TTT za krásný text na dnešní téma. Začetl jsem se a hihňal se od začátku do konce.  I když mě z toho, co s humorem popisujete, lehce mrazí.  A těším se na další příspěvky ostatních čtenářek.

Libuji si v tradiční roli oprašovatelky rodinného ohniště. Logicky jsem tak jediná osoba zodpovědná za to, co se domů nakupuje a co má rodina jí. Nehlásím se k těm reklamním letákům, které dcera spořádala v osmi měsících, když se dokutálela ke krabici s nimi a odmítám rovněž zodpovědnost za žaludy a kaštany, u kterých junior nepochopil, že je sbíráme na horší časy pro zvířátka nikoliv pro nás.

Poslední tečkou v mém pokusu ošálit rozum i tělo byly před mnoha lety jahody. Na konci zimy začnu pravidelně švidrat po jakémkoliv náznaku pučícího jara a nedočkavě vyhlížet konec tohoto chladného období. Zblbá pohádkou o dvanácti měsíčkách jsem jedné únorové soboty podlehla svůdně vyhlížejícím jahodám v akci. Byly z Maroka. Když jsem zhruba ve třetí bedně našla alespoň jedny, kde nebyla žádná nahnilá nebo plesnivá, začala jsem slinit jak pavlovův pes. Doma mi je málem urvali i s rukama v loktech. Zbyla na mne jedna. Byla červená, výstavní....chutnala jako polystyren. Rodina se moc blaženě netvářila, ale jahody jsou jahody. Synek byl v reakci přeci jen větší rebel a pro jistotu vyzvrátil jahody i všechno ostatní, co v žaludku zbylo.

Naštěstí máme v centru úžasnou tržnici a babičku na venkově. Mé rozhodnutí stravovat se lokálně a sezonně nakonec nebylo tak těžké. Nejvíc mne překvapila reakce dětí, kterým mé vysvětlení přišlo naprosto logické, správné a přijaly ho úžasně. Jdeme do obchodu a nikdo nežebrá  o jahody v lednu nebo jablíčka z Afriky. Trochu je připravuji i na snahy politiků reformovat ekonomiku této země. Vědí tak, co kde v přírodě k jídlu roste a co už se nepapá. Ve vyšším levelu hodlám vyřešit svačinky nějakým malým kapesním nožíkem či prakem....přeci jen chodí do školy přes park plný veverek.

Manželovi jsem koupila nedávno do těch arktických mrazů vlněnou kuklu na hlavu. I přesto jsem mu zakázala chodit do banky jinak než s platební kartou či příkazem k úhradě. Nevím totiž, jak se zapéká pilník do chleba, ale vyšší cena českých  potravin mne naučila kupovat méně a neplýtvat.

Onehdy jsem jedno takové krásné nedělní ráno chtěla oslavit dobrou snídaní pro mou rodinu. „Ty děláš k snídani vajíčka?“ manžel se chytil za platební kartu a chvíli simuloval infarkt.

Ne, tvorbu cen nechápu a kroutí nad ní hlavou i předseda agrární komory. Mně jako zákazníkovi nezbývá než na otázky dětí na blížící se Velikonoce odpovídat vyhýbavým pohledem a krátkými amatérskými scénkami na téma: Cože, kraslice? A úkoly už máš hotové?“

Ale co, bylo už hůř. Já vidím světlo na konci tunelu. Jo, to když dojde kafe, to je jiná. Čtyři jezdci apokalypsy jsou proti tomu děcka v brouzdališti.

Vařit sezonně a lokálně mi rozšířilo repertoár receptů i chutí. Vím co kupuji a od koho. Jídlo tak pro mne není anonymním obsahem talíře. Mám k němu vztah...a to dle ručičky váhy velmi dobrý.

Soběstační být zřejmě nemůžem. Nejen díky každoročně ubývajícímu množství zemědělské půdy. Základní potravinou je totiž pro nás třeba i rýže.  Už vidím Děti země jak afektovaně prskají nad návrhem zúrodnit polabí založením rýžových políček. Nehledě na to, že by nám na to únie nedala asi ani kačku. Já vlastně nevím, jestli je dobré, že EU na zemědělství ty kačky dává. On totiž ten zemědělec není žádné pako, kterému čouhá sláma z bot. Počítat umí a dobře. Ví, co se mu vyplatí, co ne a kdy se vyplatí jen křičet. Nakonec vylosuje z bubnu výmluvu pro letošní rok, aby věděl, proč je málo obilí, jestli  bylo moc sucho, moc mokro, moc mrazivo, moc mírná zima, nebo se přemnožili hraboši a  jde se na věc. O nějakou produkci či snad soběstačnost jde jen ministerským úředníkům, kteří by rádi vyfantazírovali nějaké příznivé výsledovky a ono furt nic.

Nehodlám chovat na balkoně slípky ani kupovat rajčátka v lednu. Všichni platíme za své chyby a chyby těch, kteří za nás rozhodují. Ale radši zaplatím té paní z Libčan, co má v srpnu  úžasně sladké hrušky a med z vlastních včelstev než marokánci za misku jahůdek, přepravci, že mi je doveze, centrálnímu skladu ovoce v Praze,že je milostivě párkrát přeloží a marketu za to, že si přirazí marži.
TTT

PS: Mám na jižním okně v práci fík. Jako demonstraci nelidských podmínek, ve kterých pracuji očekávám letos dvě sklizně a tudíž i soběstačnost ve spotřebě těchto tropických plodů:)
Text nebyl redakčně upraven


Kupujete raději české, nebo zahraniční potraviny?

  • Řešíte, zda je produkt dovezen z velké dálky, nebo zda je domácí?
  • Přijde vám normální jíst v zimě čerstvá rajčata, okurky a maliny a jahody?
  • Dáváte přednost sezónním potravinám, nebo nakupujete v supermarketech?
  • Když máte na výběr mezi cizím levnějším a českým dražší, čemu dáte přednost?
  • Rozhoduje o vašem nákupu kvalita a chuť, nebo cena?
  • Chápete tvorbu ceny potravin a souhlasíte s dotacemi do zemědělství?
  • Vadí vám česká „nesoběstačnost“ v produkci základních potravin?
  • Napadá vás k tomuhle tématu něco dalšího?

Pak mi to pošlete do redakčního mailu

redakce@zena-in.cz

a já jednu z vás odměním naloženým lanýžem. Protože právě on je potravinou, o které se dá říct, že je sem dovážena z ciziny, ačkoliv se dá nalézt i v našich lesích, ale nesmíme ho trhat, takže jinak než z dovozu se nedá sehnat. A jsem přesvědčen, že většina z nás o něm slyšela, ale v ruce ho nikdy nedržela a nikdy s ním nevařila…