Cestování

Copán, mayská Paříž

 

Průvodce jižní Amerikou slibuje mnoho. Například honduraské naleziště mayského města Copán, nazývaného mayská Paříž pro velké množství zdejších dochovaných památek a uměleckých předmětů. Jsme na dovolené v blízkém Salvadoru a na výlet do Copánu se vyloženě těším.

 

Ráno vstáváme velmi brzy, protože nás čeká šestihodinová cesta autobusem přes Guatematlu do Copánu, který je jen pár kilometrů za honduraskou hranicí. Ospale přemýšlím, jaký den mě čeká. První příhoda na sebe nenechá dlouho čekat. Moje kamarádka Simona se zoufalým výrazem zjistila, že si nechala v hotelovém sejfu pas. Takže, jako ve filmu o Účastnících zájezdu, postavila se před ostatní s velkou omluvou, že nemá pas… Všichni se probrali z dřímoty a možná také raději sáhli na svůj cestovní doklad, aby se ujistili, že se to nestalo také jim. 

Situaci začala zachraňovat průvodkyně. Domluvila se s někým po telefonu a za několik minut autobus zastavil u stanice „Policie de turismo“, která byla naštěstí při cestě. Tam už čekal na Simonu jakýsi policista s nastartovanou motorkou. Simona měla na sobě minisukni, takže musela při nasedání půlce autobusu a policistovi předvést své spodní prádlo, ale se šťastným výrazem odfrčela směrem k hotelu pro pas. Kupodivu nikdo nemrmlal, naopak, smáli jsme se při představě pořadu novodobých bakalářů, kde by Simona mohla za pár let vystupovat.

Její historka by mohla začínat slovy: „Moje milá televize.. příběh, který vám chci vyprávět, začal zoufalým výkřikem v autobuse jedoucím směrem do Hondurasu.. Bože, já jsem si zapomněla pas!“ a mohl by končit „s tím střelhbitým a udatným policistou mám dnes tři pěkné chlapečky a žiju v zapadlé vesnici nedaleko San Salvadoru…“  Situace se tedy rychle vyřešila a autobus mohl pokračovat dál.

 

Cesta byla sice náročná a zdlouhavá, na šílených záchodcích na hranicích bylo nutné zaplatit nekřesťanské dolary, ale kolem poledne jsme dorazili ke vstupní bráně archeologického naleziště Copán.

Copán je vedle většího Ticalu, ležícího v Guatemale, druhé největší mayské středisko, které se nachází ve střední Americe. Město bylo postaveno v období mezi rokem 1000 př. n. l. a 800 n. l. a v období rozvoje této kultury bylo střediskem vědy.

Copán byl městem, kde astronomie dosáhla svého nejvyššího rozvoje. Dnešní ruiny překrásných chrámů s pyramidami, rozličnými sochami, plastickými stélami, hieroglyfického schodiště a dalšími mayskými monumenty, dokazují, že tu dříve stálo nádherné město. Na nádvořích chrámů jsou vyobrazeny mimo jiné dynastické posloupnosti zdejších vládců a spoustu výjevů, které zobrazují sepětí člověka s přírodou. Jako i další mayská města byl Copán svými obyvateli opuštěn v 10. století a přes ojedinělá svědectví cestovatelů zůstal pokryt tropickou džunglí až do poloviny 19. století. Dnes je zapsán do seznamu památek UNESCO a slouží jako zářný příklad vyspělosti mayské civilizace, jejíž potomci jsou dodnes většinovými obyvateli Guatemaly a Hondurasu.

Jedním z nejzajímavějších objevů v Copánu byl nález dvou malých úlomků zlata, a to nohou duté sošky. Za další takový objev bychom mohli pokládat bohatě zdobené stély, do kterých jsou vytesány ozubená kola. Neuvěřitelně složitá socha, která je vytesaná do kamene, vystupuje z jednoho domu v Copánu blízko města Santa Rosa. Nachází se tu i stadion pro míčové hry s hřištěm o rozměrech 26x7 metrů.

S místním průvodcem, který nás vede do tropického lesa máme pocit, že vstupujeme do časoprostorové díry. Je to jako střih ve filmu. Jdeme po cestě a najednou se před námi mezi stromy otevře široká louka s nakrátko střiženým trávníkem kde jako houby po dešti vyrostly pyramidy, placaté sloupy, popsané od shora dolů významnými hieroglyfy a množství rituálních soch, kamenů, vypovídající díky svým zobrazením duchu své doby. Je jasné, že jsme na místě, kde mělo scénář dění ve svých rukou kněžstvo, jehož úkolem bylo tlumočit lidu vůli bohů. Na místě kde vládli panovníci s legračními jmény jako Kouřící mušle, Osmnáct králíků a Kouřící jaguár . Všechno je na svých místech, všechno, co se dalo zatím odkrýt.

Své bohy mayové vzývali a usmiřovali řadou různých obřadů. Hlavními božstvem byl Pán nebes, božstvo deště a kukuřice, dále pak božstva živlů a přírodních jevů. Obětování plné krve hrálo v náboženských obřadech hlavní úlohu. Jak byli mayové zajímaví svou vzdělaností, tak byli stejně krutí a náruživí ve svých primitivních rituálech, stejně jako ostatní národy své doby.

Procházím po té čerstvě posekané louce, plné ticha a představuji si, jak to muselo být napínavé, plné emocí. Obětní obřad, kde se obětní beránek těší, až mu kněží vyrve srdce a on půjde do nebe. Protože obětovat se byla vrcholná čest. Možná na tu možnost stáli mayové fronty, pomyslíte si… Považovali za naprosto jisté, že ti, kteří umřou, přicházejí po smrti rovnou do mayského ráje, což je místem radosti, kde není bolesti nebo utrpení, ale zato hojnost jídla a pití…

A mayové měli způsoby obětování promyšlené, byla to dobře zahraná show. Nejběžnější způsob byl ten, že kněží vyrval oběti srdce. Obětovaného svlékli do naha a pomalovali modrou barvou. Pak mu nasadili na hlavu špičatou ozdobu a odvedli na obětní místo. Jako oltář sloužil vypouklý kámen, který vypnul do výšky hrudník obětovaného člověka. Čtyři pomocníci uchopili oběť za ruce a nohy a položili ji zády na oltář. Přistoupil další kněží s pazourkovým nožem a vrazil jej oběti mezi žebra pod levou bradavku. Do otvoru, který vznikl, vložil ruku a vyrval ven ještě tlukoucí srdce, které podal vyššímu knězi. Ten krví potřel obraz božstva, jemuž byla oběť přinášena.

Najít na louce balvan, který zažil už mnohé zatěžkání tělem dávných obětí, není těžké. Je děsuplný sám o sobě, i když vypadá jako velká kobliha. Nahoře uprostřed v něm kdosi vyhloubil jamku s dvěma točitými stružkami pro vytékající krev. Brrr, představa těch potoků krve a tlukoucí srdce, které svírá ruka vztyčená k nebesům a Slunci. Ale to není z obětních rituálů všechno…

Pokud se obřad konal na vrcholu pyramidy, svrhli mrtvolu do dvora, kde kněží s těla stáhli kůži, kromě s rukou a chodidel. Kůži oběti si pak navlékl kněz a zatančil si s přihlížejícími slavnostní tanec. (Strašná představa….) Jestliže byl obětovaný odvážným a udatným vojákem, potom ho šlechta spolu s některými diváky snědla. Ruce a chodidla mohl pozřít jen kněz. Pokud to ale byl válečný zajatec, nosil ten, kdo ho zajal, jednu z jeho kostí jako symbol statečnosti. Existovalo však i obětování člověka pomocí luku a šípů, kdy se tanečníci kolem oběti, přivázané ke kůlu, snažili trefit její srdce…

To, že mayové obětování  povýšili nade vše svědčí i fakt, že rituály byly například vrcholem sportovních událostí. Jen se hráči dopředu nedozvěděli, zda bude poctěn smrtí nejlepší hráč či jedno z mužstev. Mayové si  častými oběťmi připravili půdu pro zánik své civilizace. Při úpadku a nezdaru věřili, že se na ně bohové zlobí, takže oběťmi ve velkém přispěli k větší sebevražedné krizi…

Když ale procházíte Copánem, musíte být, stejně jako já, ohromeni. Monumentální pyramidy a plastické reliéfy jsou magické. Jakoby dodnes tady střežili duchové minulosti vše, co dávní indiáni opustili. A vám jen lehce poodhrnou roletu toho, co smíte vidět. A vy napínáte své smysly a nutíte je pojmout vše, co je kolem vás.

Vždy mě zajímá to, jaký kult krásy národ v zemi, kterou navštívím, uznává. Jak žily mayské ženy? Čím se zdobily a jaké měly postavení? Od průvodce se dozvídám,  že mayové milovali děti a také po nich toužili. Ženy prosily o děti pomocí modliteb a darů. Žena, která chtěla být těhotná si dávala si pod své lůžko sošku boha těhotenství a porodů. Těhotné a rodící ženy jsou také často motivem různých sošek a dnešních suvenýrů. Některé rodící výjevy jsou velmi naturalistické.

Znakem krásy bylo dozadu ubíhající čelo a šilhavé oči. Této deformace dosáhli tím, že dětem vtlačovali hlavy mezi dvě destičky, takový svěráček. Jednu dali do týla hlavy a druhou proti čelu. Za několik dní, když je odstranili, hlava už zůstala zdeformovaná na celý život. Tento zvyk byl velmi častý, hlavně u vyšších vrstev.
Dalším projevem krásy byla šilhavost. Stáčení očí se matky snažili docílit u svých dětí tím, že jim lepily mezi oči kamínek a tím je nutily šilhat. Pro svou ozdobu si probodávaly uši, rty a nosní přepážku a zdobili je různými ozdobami.

No nevím, jak bych si dnes připadala krásná, s placatou hlavou a šilhavýma očima. Ale nechme spát dávný vkus mayských indiánek.

Mayové byli posedlí měřením času a zřejmě si libovali v kalendářních komplikacích. Kalendář řídil život mayů ve všech ohledech a především určoval náboženské obřady. Mayové dokázali s velkou přesností měřit pohyb Slunce, Měsíce a planet, včetně Venuše.
Mayský kalendář měl dva cykly, jeden o 260 dnech a druhý o 365 dnech. Cykly do sebe zapadaly tak, že se do společného počátečního bodu vracely po 52 letech. Jejich rok byl zpočátku dlouhý 360 dní. Je záhadné, jak mohli mayové dosahovat tak vysokého stupně astronomické přesnosti bez přístrojů, když dnešní moderní astronomie je na nich přímo závislá.

Copán opustili jeho obyvatelé v 10. století n. l. Pak upadl na 500 let v zapomnění a zájem o něj projevovala jen postupující džungle. Po odchodu lidí bylo kdysi nádherné město vydáno napospas postupující džungli, řece a živlům. Dnes sídlí potomci mayů v nedalekém městě Copán Ruinas. Starý a nový svět tak dosud žijí vedle sebe. Dnes z Copánu zbývají pouhé trosky. Tato nádherná pokladnice architektury a kamenných plastik se považuje za vrchol mayské civilizace.

Když se dostanete do Copánu, jistě se vám vybaví knížky od Ericha van Dänikena, stejně tak jako mě. Bohové, kteří podle jeho teorie ovlivnili naši planetu také popisuje jako nadměrné bytosti s placatými hlavami a s očima, které šilhají, stejně tak jako dávní mayové… Sice se pohybuje ve svých tezích v rovinách naprosté fantazie, ale zrovna tady vás určitě napadne to známé… co kdyby.

 

Do Copánu není žádný problém se dostat. Například pokud poletíte na dovolenou do nedalekého Salvadoru, kam létá pravidelně přímými lety cestovní kancelář Exim Tours.

 

Sedím v autobuse, vracím se s ostatními do salvadorského hotelu a hlavu mám plnou zážitků. Můj batoh praská ve švech, pod tíhou množství sošek a masek, které jsem nakoupila za pár peněz od indiánky přímo na silnici. Nevím sice, jak je provezu přes letištní kontroly (můj kufr může mít jen 15 kilo), ale nechci se jich vzdát.

   
18.03.2008 - Zahraničí - autor: Komerční článek

Komentáře:

  1. avatar
    [7] Léthé [*]

    klara.krizova: vzkaz

    superkarma: 0 19.03.2008, 15:44:26
  2. [6] Klára Křížová [*]

    Léthé: Já tam letěla 1/1, takže super začátek roku ... jak se ti tam líbilo???? Mě tedy moc, zejména ta druhá pláž co se k ní jede busem. na tu nemůžu zapomenout . Taky máš velké něž ještě větší množství masek,keramických kravin a barevných přehozů???? A byli jste v Antigue???? taky kráááása

    superkarma: 0 19.03.2008, 15:27:00
  3. avatar
    [5] Léthé [*]

    klara.krizova: někteří jedinci měli kufry i kolem třiceti kil fakt .....Salvadorcům to bylo šumák. Vrátila jsem se z neděle na pondělí, odlétali jsme 4.3. Nebyli jste tam taky teď?

    superkarma: 0 19.03.2008, 01:05:45
  4. [4] Klára Křížová [*]

    Léthé: Mě by nevytrhlo ani těch 20, musela jsem své nákupy rozdělit mezi ostatní spřízněné duše, které kufry tak těžké neměly.... Kdy jsi tam byla????

    superkarma: 0 18.03.2008, 19:01:47
  5. avatar
    [3] Léthé [*]

    Kláro; Při zpáteční cestě jsme přece mohli mít kufry težší. To jen v Praze prudili....vám se to neřeklo? Já ho nacvakala na 20 kilo

    superkarma: 0 18.03.2008, 13:25:21
  6. avatar
    [2] femme [*]

    hned bych jela taky

    superkarma: 0 18.03.2008, 08:16:53

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme