Když si vzpomenu na čokoládu?

Takže hlavně – žádní dotěrní mizerové typu arašídy, mandle, hrozinky, mátové želé, pomerančová kůra, jogurt, křupinky, bublinky a kdo ví co ještě.

Už dávno je rozhodnuto, že moje čokoláda se s ničím takovým stýkat nebude. To jsem řekla, a basta.

Za druhé mě opravdu potěší tím,  když na mě počká, než  přijdu domu – představte si, že už se několikrát pokusila mě obelstít tím, že na domluvené místo místo sebe nastrčila jen prázdný obal.

Mám ráda sebevědomé čokolády, které se o sebe náležitě starají, jsou jemné, hebké, voňavé, slastně se rozpouštějí na jazyku. 

Občas ji vezmu s sebou i ven, ale to jen pokud nemá ve zvyku rozpouštět se v nejméně vhodné chvíli. Pokud mě tímto souborem vlastností  opravdu potěší, zaslouží si i nejvyšší poctu – ráda se o ni s někým rozdělím.   

Zdravím a přeji krásný den Vám i Vaší čokoládě.

Lucie


Chtěla bych přispět také malou douškou na téma čokoláda.

Já osobně na čokoládě závislá nejsem, ale o mojí dceři se to říci nedá. Stalo se to asi před čtyřmi lety. Dostávala pravidelně, jakožto jediné vnouče, spoustu čokolády od babičky a dědečka. Nechtěla jsem, aby to snědla najednou, tak jsem to schovávala do ledničky.

Byla trochu oplácaná,  tak  jsem její vášeň po čokoládě krotila. Samozřejmě mi to měla za zlé. A co ta naše malá kulička tedy udělala?  Chodila na čokoládu tajně. Ta chuť jí chudince nedala spát, tak se vždycky v noci vyplížila z pokoje a chodila ujídat. Zjistili jsme to náhodou. Bylo jí tehdy pět let.

Čokoládu má ráda pořád, ale už se jí tolik necpe (teda v noci).  

DZIJANA


redakce@zena-in.cz

Reklama