Zdravím všechny a přeji nádherný den, ač pondělí :-(

Jsem ten typ člověka, co nesnáší a nemůže vystát lháře. S tím jsem se nenarodila, ale život mě tomu naučil. Když jsem byla prcek, tak jsem lhala a lhala, až se mi od "huby" prášilo. :-) Spíš to bylo tím, že jsem byla z chudší rodiny a prostě jsme neměli na všechny ty úžasné věci a dovolené, které měli spolužáci a příbuzní. Tak jsem lhala kudy jsem chodila, abych ze sebe "v dětských očích" udělala lepšího človíčka. Od té doby, co jsem "dospěla", tak nemůžu lež ani cítit. Hlavně, když jsem někdy zkusila zalhat, tak jsem zrudla jak malina a každý to poznal.

Babička pracovala v obchodě s potravinama a já jsem si tam jednou vzala čokoládu - než se babička nadála, tak jsem ji měla v sobě, a jak to tak bývá, tak jsem měla celou pusu od čokolády. Babička na mě hned uhodila, copak jsem papala a kde jsem to vzala. Samozřejmě, že jsem urputně tvrdila, že nic. Ani papír vyndaný z koše jsem nikdy neviděla. Babička se rozzlobila a já úprkem zdrhla z obchodu a běžela domů za maminkou. Jenže já byla hrozný expert na všechno. Když jsem náhodou upadla, tak jsem padala tím stylem, že jsem ruce hodila dozadu a brzdila nosem a čelem. No a jak jsem pelášila domů, tak jsem  sebou samozřejmě flákla. Domů jsem přiběhla s brekem, upatlaná od čokolády a s rozbitým a odřeným nosem. Maminka nadávala jak špaček, dostala jsem nářez, ale já nepřiznala ani nos mezi očima.

Doteď si ze mě všichni dělají legraci, co jim zase navykládám, a jestli jim nechci předvést můj úžasný styl pádu nebo to, jak koušu skleničky - to byla totiž taky moje specialitka. Když jsem dopila, tak jsem ukousla skleničku. Nepomohlo ani to, že maminka koupila umělé hrníčky, časem jsem je taky zdolala. Ale o tom až jindy :-)

Krásný den!

Hanka


Milá Hanko,

ta vaše lež neměla krátké, ale vrtkavé nohy a těžce se vám vymstila.
Mimochodem, přemýšlím, jaké navodit téma, abyste nám napsala o pojídání skleniček.
Dejte mi tipy, milé čtenářky. 

Reklama