Nechala jsem si poradit od „profíka“

Měla jsem štěstí, že ke mně do práce jezdil chlápek, který byl chodící reklamou na piercing a tetování. Když jsem mu řekla, oč mi jde a požádala ho, zda by mi neporadil, za kým jít, měl jasno. „Přece za Standou,“ a vzápětí na mobilu vyťukal číslo. Kamarádovi sdělil, že půjde jen o „srandičku“ na rameno a že mu to zabere sotva půl hodiny. Domluvil termín hned na druhý den. Ještě jsem se ho ale musela zeptat na jednu věc, která mi trochu dělala starosti: „Bolí to?“ Chlápek se rozesmál tak, že mu kuličky zapíchané v jazyku zacinkaly o zuby. „O tom nebudete ani vědět, vždyť to bude za půl hoďky hotový!“ Když jsem pozorovala jeho potetované ruce, na kterých neměl ani centimetr prázdného místa, musela jsem uznat, že moje tetováníčko pro něj znamenalo to samé, jako bodnutí od komára. Dobrá, tak zítra!

Připadala jsem si jako vetřelec!
Když jsem dojela na místo, v hale jsem došla k točitým schodům s cedulkou, která slibovala, že cíl mojí cesty se blíží. Nevím, kolikrát jsem se na těch schodech otočila, ale najednou jsem se vyloupla uprostřed velké místnosti. Svým příchodem jsem způsobila šok nejen celému osazenstvu „Tatoo studia“, ale i sobě. Na pravé straně byl bar, který byl obsypaný mladými muži, kteří měli vyholené hlavy, od pasu nahoru byli nazí a všichni byli hustě pokrytí barevným tetováním. Na levé straně byla jakási prosklená budka a v ní pracoval vyzáblý mladík, který měl také holou hlavu, jen uprostřed mu do výšky trčelo červené číro. A samozřejmě jako ostatní mladí muži byl do půl těla svlečený, komplet potetovaný a z dálky na mě házel „prasátka“ svým piercingem, který mu zdobil obličeji. Docela z něj šel strach. Skláněl se nad klukem, který byl usazený v černém křesle, v ruce držel divnou pistolku a mně začalo pomalu docházet, že to je STANDA! Sedla jsem si na širokou sedačku a necítila se v této společnosti nejlépe. Mládenci od baru mě pobaveně pozorovali – do tohoto prostředí jsem se vážně nehodila.

Všichni se dobře bavili, jen já ne
Moji pozornost po chvíli upoutala skleněná kukaň, kde pracoval „můj“ Standa. Zadívala jsem se na kluka, který se od něj nechával tetovat a k mému zděšení měl tvář zkřivenou bolestí. Jak to? Vždyť to NEMÁ bolet! Začínala jsem si vážně pohrávat s myšlenkou, že zbaběle uteču. Ale v tom si mě všiml Standa. „Zdravím, vás poslal Richard, že jo? Tady máte katalogy a než to tam dodělám, vyberte si, co na tý hůlce budete chtít za kérku.“ Jeho překvapení, ale i pobavení z toho, koho že mu to kamarád poslal, se nedalo přehlédnout. U baru bylo taky veselo. Strachy jsem šla třikrát na záchod, což mi image nevylepšilo. Začala jsem z nudy prohlížet šanony, ve kterých bylo snad tisíc obrázků, ale pro mě nepoužitelných. Z každé stránky na mě jukaly lebky, hadi, netopýři, pavouci, brouci a další motivy, které byly vhodné pro motorkáře, rockery, anarchisty a jiné tvrdé chlapíky. Výběr pro nezajímavé „exempláře“, mezi které jsem patřila, byl značně omezený. Po půl hodině jsem přestávala vnímat, na co se vlastně dívám. Ale aspoň jsem na chvíli zapomněla na svůj strach.

Vzdala jsem se naděje, že to nebolí
Z prosklené kukaně vyšel mladík, který to měl už za sebou. Držel si tetovanou ruku, šel v předklonu, a když došel k sedačce, beze slova se vedle mě zhroutil. Od ramene k lokti měl barevný, nateklý flek, který byl slepený krvavými stroupky. Zmocnila se mě panika, protože na něco takového jsem ani náhodou nebyla připravená. Sahala jsem po kabelce, když vedle mě sedící mladík zasténal. „Bolí to moc?“ zeptala jsem se vystrašeně. „Jako svině!“ procedil kluk mezi zuby, ještě víc se vtlačil do sedačky a křečovitě svíral tetovanou ruku. „Rychle pryč!“ na to jediné jsem se dokázala soustředit. Zadržela mě čísi ruka. „Kampak, snad nechcete vzít roha? Jen žádnej strach. Tak co chcete vytetovat?“ Vytáhla jsem z kabely knihu, na jejímž obalu byla vyobrazena egyptská královna Nefertiti. „Dokážete to?“ Svým dotazem jsem se nechtíc dotkla Standova ega. „Žádnej problém. Jen to musím překreslit do rozměrů, na kterejch se dohodneme. Zatím si sedněte, ať mi tady nevomdlíte,“ a škodolibě se rozesmál. Vzdala jsem se pokusu o útěk, vzdala jsem se naděje, že tetování nebolí a nezbylo mi nic jiného než se „odevzdat“ do rukou Standy. Přišel za chvilku a nesl malý papírek s překreslenou Nefertiti. Položila jsem paži na podložku a doufala, že to budu mít za půl hodiny za sebou. Standa si navlékl nové chirurgické rukavice a vše potřebné vyndal ze sterilizátoru. Nasadil jehly do pistole a zavelel: „Začátek nebolí, jen stínování není nic moc. Pokud se vám bude zdát, že toho máte plný zuby, řekněte a já na chvilku přestanu. Jen žádný škubání rukou! Jak sjedu vedle, už to nenapravím. Jasný?“ a začal vyďobávat obrázek.

Tetování s milostnými návrhy
Zpočátku to vážně nebolelo. Co mě ovšem začalo znepokojovat, byly vpichy na Standových rukách. Abych zahnala strach, pokusila jsem se o konverzaci. „To jste asi vystudoval nějakou školu s uměleckým zaměřením, že?“ Standa se na mě pobaveně podíval. „Co vás vede, já jsem vyučenej kovář!“ Měla jsem co dělat, abych neškubla rukou. Po víc jak půl hodině jsem začala být nervózní. Když jsem řekla, že mě to hodně bolí, Standa se na mě udiveně podíval. „Bolí? Za chvíli začnu stínovat a to vás asi bude trošku bolet. Je to moc jemná práce, sám jsem nečekal, že mi to potrvá tak dlouho. Za půl hoďky by to mělo být hotový.“  Při stínování mi vyprávěl, jak se rozešel se svojí holkou, protože jí vadilo, že měl ještě jiné „kamarádky“, pil a občas si „šlehnul“. „Už se to s ní nedalo vydržet, tak jsem se z toho včera vožral, ale je to dobrý, ZATÍM se mi neklepou ruce.“ Ani jsem nedutala. A aby toho nebylo málo, Standa mi začal dělat milostné návrhy. „Sakra, vy ale pěkně voníte. Můžu vám říct, že mám myšlenky na úplně jiný věci, než je tetování. Co vy na to?“ a lišácky na mě zamrkal. Zalil mě studený pot a byla jsem si jistá, že tohle nemůže dopadnout dobře!
 
1)      tetuje mě kovář
2)      má kocovinu
3)      je narkoman
4)      myslí na sex a ještě k tomu se mnou!
 
Možná Standu zase někdy navštívím
Ruku jsem měla rozpíchanou od tisíce jehel, a když jsem chtěla zakřičet DOST, Standa mi poklepal na rameno: „Hotovo! Můžu vám říct, že jsem takovouhle piplačku dělal poprvé, ale povedla se.“ Měl radost a bylo na něm vidět, že je na svůj výtvor pyšný. Sice byly na kresbě kapičky krve, tetované místo nateklé, ale i tak bylo vidět, že je to perfektní práce. V duchu jsem se Standovi za vše, co se mi honilo hlavou, omluvila. Poradil mi, jak a čím ošetřovat tetování a řekl si o moje telefonní číslo. „Zavolám tak za měsíc a vyfotím si vaši kérku do katalogu. Moc se mi líbí. A vy taky!“ Když jsem odcházela, byl už večer. Mládenci od baru pochvalně zapískali a s palci vytočenými nahoru volali: „Čau, Nefertiti!“
Nosím ji na rameni už pátý rok a nikdy jsem svého rozhodnutí nezalitovala. Naopak, už delší čas si pohrávám s myšlenkou, že mé druhé rameno je moc „holé“!

Reklama