Nedávno jsem psala o kraji svého dětství. Obdobné vzpomínky mi vytanuly na mysli při návštěvě tety mé kamarádky. Nechtělo se mi tam, ale věta: „To musíš vidět!" probudila mou zvědavost. A viděla jsem. Byt byl plný, tedy spíše jeho stěny. Obrázky v bílých a zlatých rámečcích a v nich romantické výjevy. Bílý jelen v temně zeleném lese, modré jezírko s labutěmi, kvetoucí třešňový sad s růžovou lavičkou uprostřed. Kýčovité krajinky, které jsou občas k vidění v zapadlých obchůdcích s čímkoli. Paní domu na ně byla náležitě pyšná, jako by jí v kuchyni visel Van Gogh. Když jsem objevila srnku s kolouškem i na toaletě, snažila jsem se rychle prchnout pryč.

Zavzpomínala jsem, co  viselo doma na zdech nám a co u prarodičů. Už jako malé dítě mě fascinovala a zároveň trochu děsila krásná Panna Marie s Ježíškem v babiččině sednici", vedle ní visel krucifix a nezbytná svatební fotografie v oválném rámu nad manželskými postelemi. A také barevný obrázek andělíčka strážného, jenž vztahoval své útlé paže nad nezbedná robata balancující nad propastí. Nezapomenutelný byl tmavě zelený gobelín s jelenem v říji pověšený za gaučem v kuchyni. Kam se všechny ty roztomilé věcičky poděly?

Doma to bylo mnohem prozaičtější. Děda byl malíř, takže stěny většiny pokojů pokrývaly (a dosud pokrývají) jeho obrazy, převážně akvarely a litografie z různých tvůrčích období. Nevím, jestli mají nějakou hodnotu, ale mně se líbí čím dál víc.

Doma si zdobím" stěny vlastními kostýmními návrhy a obrázky týkajícími se mé scénografické profese. Ne že bych byla takový samožer, ale byla to tak trochu z nouze ctnost, když nám naše bohatá domácí galerie uplavala v Karlíně. Koneckonců, nevypadá to zas tak špatně a můžu to častěji obnovovat. :-)

Dcerky (k mé nelibosti) flexibilně oblepují svůj pokoj plakáty mužných idolů. Momentálně vedou hollywoodští krasavci Orlando Bloom a George Clooney. Mají docela dobrý vkus.

Kamarádka má zase slabost pro staré mapy a rytiny, prolézá antikvariáty a nadšeně mi hlásí nové úlovky. Další miluje umělecké plakáty a černobílé fotografie.

Ale bývaly doby, kdy jsme v bytech objevili i jiné ozdoby. Dekorace ze zeleného chemlonu, drhané závěsy, výšivky, obrázky vyrobené z pecek od ovoce - vše doma dělané. Nebo plastové rybičky, barevné korálky poskládané do různých obrazců, pánské zlaté" hodinky nadměrných rozměrů. Nebo drátění Švejci, samorosty, dřevění panáčci, kteří po natažení pérka" začali poskakovat a hýbat nohama a rukama jak zběsilí. Byla to móda, ale pod hranicí vkusu - nebo aspoň toho mého. Nicméně tyto poklady" v některých domácnostech najdete i dnes.

Soutěž: parohy
Co bylo a bude věčné, vyjma obrazů, fotografií či plakátů, jsou zvířátka. Nebo spíše jejich pozůstatky. Motýlci ve skleněných vitrínkách, mohutná jelení paroží, vydělaná kančí kůže či vycpané štičí hlavy. Vzhledem k tomu, že jsem vyrostla na vesnici, tak mi tyto mumie" nevadí. Ale radši si je prohlédnu někde na loveckém zámečku. Doma bych si je rozhodně nevystavila. Nebo vás by snad nadchl pohled do skleněného oka jelení hlavy?

Co vy na to, milé ženy-in?

Co vám visí doma na zdech?
A co tam bylo dříve?
Co byste nikdy na zeď nepověsily?

Parohy? Švejka? Labuť v jezeře?

Máte dodnes schované nějaké dekorace?
Nebo vám vyhovují prázdné stěny?

Napište mi na redakce@zena-in.cz
 

Reklama