Okolnosti mě nedávno donutily jet velkou vzdálenost po jedné z našich dálnic, a to starším a ne příliš spolehlivým vozem.

Měla jsem v autě dceru, a tak i přes velice udržovanou vozovku (mluvím o novějším úseku dálnice Praha-Teplice) jsem zvolila rychlost pohybující se kolem 110 km/hod.
Brzy jsem zjistila, že jsem zřejmě trefila tempo, kterým  jet po dvouproudé dálnici prostě nelze.

Kamiony v pravém pruhu jedou většinou v rozmezí 80-100km/h, je tedy třeba sem tam nějaký předjet.
Jsem řidič velice ohleduplný a sama nemám ráda ty nepozorné plouživce, kteří se bezdůvodně a příliš dlouho pohybují v levých pruzích vozovek.
Před předjetím tedy pozoruji ruch za mnou, abych snad někoho neomezila v jízdě. Vyrazím až v momentě, kdy je další auto v "předjížděcím" pruhu dostatečně daleko.
Míjený kamion mám vedle sebe a světla auta před malou chvilkou tak vzdáleného mi svítí a blikají přímo na kufr. Zavěšenec je trochu více vlevo než já, to snad aby mi naznačil, kterým směrem se mám laskavě odporoučet.

Zajímavý moment.
Není totiž kam uhnout, jelikož, vždyť víte, je tam ten kamion. Tak ho tedy nechám, ať si zabliká, když ho to DEBILA tak baví! Promiňte, ale vždycky to ve mně strašně vře..

Toto se v úseku zhruba 60 km opakovalo s malými obměnami několikrát.

Konečně jsem se dopátrala faktů, které mi tento stupidní fenomén, dokazující lidskou tupost, trochu objasnily. Čtěte tedy: 

- schopnost výkonu a finanční úspěch vyžadují a reprodukují takové vlastnosti, jako jsou rafinovaná bezohlednost, morální lhostejnost a trvalá agresivita

- rychlost automobilu a jeho agresivní síla se stává hodnotou, která omlouvá smrt tisíců lidí

- civilizovaný člověk musí jezdit rychle. Nemobilní jsou starci, nemocní, děti, chudí a duševně méněcenní. Ti jsou vyloučeni z účasti na automobilové kultuře (z tohoto důvodu jsem zřejmě vyloučena já z levého pruhu dálnice, se svým pomalým vozem, pozn. J.K.)

- všimněme si, jak se automobilista chová k chodcům. Arogantně. Dá-li velkopansky přednost, chodec mu poníženě děkuje. Každý v autě je malý král a chodec ustrašený, pokorný a vděčný chudák.

- rychlost a automobil zprostředkují zvláštní vizi: zvuky doléhají z venku ztlumeny, svět je neskutečný, jako když sedím v kině a dívám se na němý film. Motor poslouchá s naprostou disciplínou - reaguje na malý pokyn ruky..., noha se pohne jen nepatrně, auto se poslušně řítí kupředu. Tak se rodí v automobilu lichotivý pocit vlastní moci a zážitek veliké svobody.

Na závěr děsivá fakta - V SRN způsobuje silniční provoz ročně smrt 600 dětí. To představuje 45 % z  úmrtnosti ve věkové skupině 1-5letých dětí. U dětí 6-10letých je to dokonce 75 % z celkové úmrtnosti. 

Hrůza, že?!
Zvláště pro nás, pro ženy, jsou tyto dopady automobilismu absolutně nestravitelné.
Není snadně napsat nějaký zklidňující závěr, ale snad - nejen když budete převážet vaše děti z místa na místo, buďte velmi ostražité. Pokud se vám stane, že potkáte agresivního řidiče, uvědomte si, že je to jedinec, který se právě vyžívá v iluzi moci a zažívá pocit falešné svobody. Povzneste se nad něj a zachovejte absolutní klid. 

V té chvíli myslete jen na svou bezpečnost.  

PS: Mezi námi, nechci na nikoho ukazovat, ale nevzpomínám si, že by  mě v podobné situaci problikávala žena řidička...

 

Zdroj: Hana Librová, "Pestrý a zelení", nakl. Veronika a Hnutí Duha, 1994
          vybrány citace následujících autorů: H. Marcus, S. Hamberger, Peter M. Bode,
          F. Sander
       

                     
Reklama