„Co tě nezabije, to tě zocelí." - budovatelská verze Nietzscheho.
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky." - Empedokles. Aneb votomtoje, jak by řel někdo z mých domorodých přátel.

No, mám to vzít od nohou, od dětství nebo v pořadí důležitosti?

Například mám klouby. Tedy vbočené palce, naštěstí to není tak hrozné, protože nosím vesměs ortopedické dřeváky. Nejdéle mi vydržely jedny takové z Makra, které byly navrhované pro ošetřovatele v blázinci. Bílé a velmi ortopedicky neslušivé. Teď mám Birkenstocky a moje společenské akcie stoupají. Další změna. Na nártech mi jako správné blondýnce rostou černé štětiny. Mám lehce zborcenou příčnou klenbu. Mám ostruhy na patách, což mi efektně brání pořizovat si jisté typy bot. Taky mám tlapu jako medvěd, což mi efektivně brání pořizovat si další typy bot, takže prostě nenosím lodičky ap. výdobytky civilizace, a nemohu tedy lovit chlapy na svá úžasnoucná lýtka. Na jednom mám sexy šrám na 40 stehů. Spadlo na mě zrcadlo a bez toho bych se též bývala obešla... Jo a bolí mě kolena, což štěstí v mém životě taky neznásobuje, a v podkolení mi asi začínají křečáky... někde u kolen obvykle skuhrání na téma Takhle nechci vypadat, končí, protože to náš občasný debatní kroužek přestane bavit nebo někdo navrhne frťana.

Od dětství? No, babička byla protivná a taky jsem se spoustu let nudila ve škole a nikdo mě neměl rád. A já jsem na oplátku neměla ráda pionýrské lágry, kam mě rodiče strkali s každoroční pravidelností, protože tam jezdí všichni. Přestali s tím, až jsem si místo obvyklého klíštěte a zásoby skuhrání dovezla impetigo, bez kterého bych se taky bývala obešla. Impetigo je velice ošklivá a velice nakažlivá kožní nemoc, která se drží tam, kde je špína, takže socialistické zařízení ani zřízení se v mém případě nijak nevycajchnovalo. Zato jsem chtěla chodit do LŠU na výtvarku, ale chodila jsem do klavíru, protože na hudební škole učila máma. Nebo to bylo blíž, nebo protože proto. Hru na klavír jsem snášela trpně a neradostně, i když jsem ochotna připustit, že mi hudební vzdělání neuškodilo. Ale příště prosím vynechat učitele, kteří jsou rozhodnuti vychovávat koncertní virtuosy navzdory nedostatku talentu, píle a chuti být klavírním čímkoli. Z baletní přípravky mě ovšem vyrazili, protože usoudili, že budu moc vysoká (jak se to v pěti pozná, mi není zcela jasné).

Pak se rodiče rozhodli, že mě povedou ke sportu, a protože jim v baletní přípravce řekli, že budu vysoká, že mě mají dát na košíkovou... no hádejte. Takže jsem byla tři roky okopávána vyššími, rychlejšími a i jinak sportovně schopnějšími, bez čehož bych se jistě obešla. Když rodiče usoudili, že tohle bude fakt k ničemu, tak mě vrazili do plavání, kde to vypadalo přesně stejně, až na to, že trenérka byla ještě hysteričtější. Jako bonus jsem opět obdržela sbírku ošklivých kožních chorob ze špíny, a jak jsem tehdy ještě byla mladá a blbá, tak jsem věřila mamince, že mořská voda to vyžere". Kdo kdy vlezl do moře s krvavou ránou, pochopí, že tyto záležitosti nejenže nebyly nutné, ale byly i zcela zbytečné. Maminka má taky něco, co by se dalo popsat jako anorexie per proxy. Nemoří hlady sebe a nemyslí si, že nechutně obézní je ona... ale tohle všecko aplikuje na mně. Když mi bylo asi třináct, doktorka jí řekla, že sice ještě pořád rostu, ale asi bych neměla tolik přibírat, a od té doby poslouchám, jak jsem nechutně obézní, místo Dobrou chuť se u nás říká Nežer tolik nebo Nežer pořád. A zhubni, jsi obézní, je dokonalý lék na jakékoli zdravotní obtíže, protože každý ví, že akné, zlomená žebra nebo alergie na jablka jsou přímo působeny mou nechutnou obezitou, vážím totiž závratných asi 75 kg... no, myslím, že tohle taky začíná být na frťana.
A podle důležitosti? Jsem nedovzdělaná a ošklivá a tlustá...

Ať žije soutěž ve skuhrání.
Gentiana


Děkujeme za vtipný, i když vlastně tragický příspěvek :))).

Tak to mně sebevědomí naprosto zničil otec, který mou žensky rašící postavu ohodnotil komentářem opucháš" a pak mi něžně říkal buřtíku. V důsledku čehož se ze mě buřtík skutečně stal a dodnes s tím bojuju :).

redakce@zena-in.cz

Reklama