Reklama

  

Statistiky rozvodovosti v naší republice rozhodně nepatří k veselému čtení. To, že se téměř každé druhé manželství rozpadá, není pro nikoho novou informací. A problémy, které z toho tristního faktu vycházejí, jsou také dostatečně známé. Ale přesto je žen - matek, které se z mnoha důvodů rozhodnout vychovávat své děti samy, víc, než v době mého dětství.

 

Vím, o čem mluvím. Má nejlepší kamarádka Janička v neúplné „dvojčlenné rodině“ vyrůstala. Její matka byla silná, energická a vzácně bojovná žena. Bojovala jaksi z principu. Všude a pořád. Třeba za kamarádčinu „šestiletou“ čest, to když zašla do školy a vzala pod krkem spolužáka, který Janu tituloval nelichotivou přezdívkou „Tučnice“.

 

Bojovala i sama za sebe, to když měl někdo jiný názor než ona. Občas za úplně cizí lidi, to když narazila na zjevná bezpráví. Byla to precizní a důsledná žena, rezolutních a černobílých názorů. Oplývala mnoha vlastnostmi, o kterých jsem se i já, jako dítě, domnívala, že Janě stoprocentně nahrazují otcovskou autoritu.

 

Kamarádka prý doma často slýchávala hořké konstatování: „Já mám svůj byt, svýho Trabanta a svý dítě. Takže žádnýho mužskýho k životu nepotřebuju.“ Tak prosté to bylo. Janička tedy vyrůstala v přesvědčení, že věc je jednou provždy vyřešena. Maminka a pan režisér mají přece vždycky pravdu, že...

 

O několik let později, to už měla o neomylnosti rodné matky silné pochybnosti, se řízením mnoha různých okolností ocitla v obdobné situaci. I z ní se stala matka - samoživitelka. I ona si – dobrovolně - zvolila známý domácí model.

A na světě byla další „dvojčlenná rodina“. Teď se dostávám k tomu, co jsme nedávno řešily.

Jana nechce svojí dceři předat onu „samoživitelskou štafetu“. Jenže si není jistá, jak toho docílit. Obává se, že nestačí jen teorie, pokud dítě „žije“ realitu, která je taková, jaká je. Od doby, kdy její holčička začala rozum brát, jí vštěpovala, že tím nejlepším modelem je klasická, tradiční situace: máma, táta a dítě.

Snažila se jí vysvětlovat, že se to sice pokaždé nepovede, ale že by měl člověk dělat maximum pro to, aby tomu tak bylo.

Jana teď doufá, že se její ratolest nenechá ovlivnit jen zažitou „domácí praxí“, ale i snahou o dobře míněné, byť jen teoretické rady.