Výchova dítěte není nic jednoduchého. A i když se nám nedaří a trochu se nám vymyká z rukou, alespoň základní věci bychom děti naučit měli: pozdravit, poprosit a poděkovat. A chovat se slušně.

ilustrační foto

Nevím, jak to rodiče dělají, ale znám pár dětí, které neznají ani základy slušnosti. Přitom to, že nepozdraví nebo nepoděkují, by bylo ještě to nejmenší. Horší je, když se některé děti chovají tak hrubě, že to uráží lidi kolem nich.

Zažila jsem to jenom párkrát, ale pokaždé jsem si říkala: Snad se naše děti takhle nechovají. Jako odstrašující příklad mám šestiletou Kačenku, dceru jedné známé. Ta má celkem tři děti a všechny se chovají podobně - neurvale, sprostě, zle, někdy až zákeřně. Občas jsme se někde potkali na hřišti, když byly naše děti ještě hodně malé, ale po pár příhodách jsme se jim začali vyhýbat.

Zvlášť Kačenka byla opravdový prevít. Všechny holčičky tahala za vlasy, strkala do nich, vyhazovala je z houpačky i klouzačky, bývalo to až nebezpečné. S kluky se zase často prala. Kolikrát jsem jen zírala, co všechno si ta malá potvora dovoluje. A její matka ji nechala být, vůbec ji neokřikla, nesrovnala. Nechápala jsem, že jí to nevadí, já bych se styděla, že moje dítě něco takového vyvádí. „To stejně nemá cenu, ona mě neposlechne,“ řekla jen, když jsem to už nevydržela a zeptala jsem se jí.

Brzo umřeš...

Tohle všechno byl ale slabý odvar proti tomu, co přišlo později, když přišla na hřiště starší paní se svým vnoučkem, asi čtyřletým. Chlapeček si začal krásně hrát na písku, když k němu přiběhla Kačenka, všechno mu zbořila a sebrala mu bábovky. Babička si to líbit nenechala a Kačenku upozornila, ať to nedělá a všechno vrátí. „Já si budu dělat, co chci, a ty mi nebudeš poroučet, stejně jsi stará a brzo umřeš,“ odpověděla jí a vyplázla jazyk. Nechápu, jak tohle mohlo napadnout šestileté dítě. Ani ona to nechápala, jen kroutila hlavou nad její drzostí. Pak si znovu sedla a pozorovala, ke komu Kačenka patří.

Nechtěla jsem se do toho míchat, ale byla jsem ráda, když pak paní přišla k mé známé a začala si stěžovat na Kačenku. Řekla, že se jí její chování nelíbí a že by ji měla trochu vychovávat, jinak jí za chvíli přeroste přes hlavu. Mezitím Kačenka přiběhla a poslouchala, co paní říká. A když jí pak známá přece jen domlouvala, ať se omluví, stejně to nepomohlo. Řekla jen: „Nechci se omlouvat, ta paní je stará a už tady nemá co dělat, ať mě nechá být.“ A zase běžela pryč.

Zírala jsem jako blázen. Známá jen pokrčila rameny a omluvila se sama. Paní kroutila hlavou: „Vaše omluva je hezká, ale k čemu? Měla byste se spíš snažit svou dceru trochu usměrnit, za pár let vám řekne totéž co mně. Nebo ještě něco horšího.“ A raději s vnoučkem z hřiště odešla.

Známá chvíli mlčela a pak si postěžovala, že Kačenka se takhle chová ke starším lidem pořád, dokonce i své babičce už řekla, že je stará a že jí nepomůže. Prý říká: „Když to nezvládneš, proč teda žiješ, babi?“ Takhle neuctivě jsem ještě žádné dítě mluvit neslyšela. Jak to, že to jeho matce nevadí?

Další články v magazínu:

Reklama