Deset milionů mít a nemít - to už je nějaký rozdíl. A mít je by rozhodně nebylo špatné. Třeba je vyhrát, nebo zdědit. Takových deset milionů, to už je nějakých peněz. Na menší vilku by bylo a možná i na dovolenou by zbylo. Nebo radši koupit auto a zbytek uložit do banky? A co dobročinnost, taky by to něco chtělo, když už člověk má to štěstí, no ne? Jo a máma by potřebovala novou střechu na barák. Sestra zase s přítelem staví dům... Přece se nevykašlu na rodinu.

A je to. A kde bylo deset milionů? Ono to vlastně není zas tak moc peněz, když se to vezme kolem a kolem. Takže konec rozdávání, zpátky na stromy, jak se říká, a začneme hezky od začátku. Pár tisíc na nějakou tu pitku s kamarády a na dovolenou s rodinou se samozřejmě najde, ale to až nakonec. Teď to hlavní.

Mám takový bláznivý sen. Asi jsem jako malá moc koukala na muzikál Bratr Slunce, sestra Luna. Ostatně co bych nekoukala, svatému Františkovi to tam náramně slušelo. Ale zpátky k mému snu. Chtěla bych koupit pozemek, možná i se starým statkem nebo s nějakou tou zříceninou kláštera, na kterou si nedělají zálusk památkáři. A pak sebrat pár kamarádů, kterým stejně jako mně občas leze tenhle svět na nervy, a jít tam vlastníma rukama postavit něco jako azyl. V tom starém, středověkém slova smyslu. A ve středověkém stylu.

Ne utéct tam napořád, to možná časem, ale vybudovat místo, kam budeme moc utíkat, kdy se nám zachce... Otevřené místo pro lidi, kteří chtějí občas odložit svou identitu novinářů, manažerů, doktorů, ale klidně i bezdomovců nebo feťáků a na chvíli ohýbat hřbet, dřít, potit se, jíst obilnou kaši ze dřevěných misek, ráno vstávat se svítáním, víc mlčet než mluvit a usínat utahaní a s mozoly na dlaních.

Praxi už nějakou mám - už nejednou jsem skládala nějakou tu cihlu k cihle, kopala základy, opravovala hradby polorozpadlých zřícenin, tahala kamení z příkopů. A mezi kamarády mám i architekty, takže na hlavu by nám to veledílo snad nespadlo. Jenom potůček by to chtělo a nějakou tu studnu. A kdyby k tomu byl kousek lesa, taky bych se nezlobila.

A časem, kdybych chtěla zůstat nebo našla někoho, kdo by chtěl, by přibyla zvířata - koník, koza, pár ovcí, nějaké to toulavé psisko... A taky bylinková zahrádka, trocha zeleniny, malé políčko brambor...

Jenže tenhle sen ani tolik nevázne na penězích. Vázne na zákonech téhle země - na byrokracii, na nutnosti mít na všechno nějaký papír, na nemožnosti prostě se vyvázat ze smlouvy zvané občanství. Takže možná bych ty peníze musela zaplatit nějakému právníkovi, účetní a kdoví komu ještě, abych mohla legálně vybudovat útočiště před tímhle uspěchaným světem.

A možná bych ty peníze radši někomu dala. Pár lidí a organizací mě napadá. Konec konců, jaká by to byla romantika, budovat takový sen s penězi. Nebo bych ty peníze prostě vzala, uložila na účet a počkala, až vyrostu z hloupých nápadů.

Co byste si počala s deseti miliony?
Koupila byste si něco? Nebo investovala?
Přispěla byste na dobročinnost? Jak? A na jakou?
Udělala byste radost svým blízkým? Čím?
Dovedla byste vůbec tolik peněz utratit?
Nebo byste potřebovala mnohem víc?

Napište mi na redakce@zena-in.cz, co byste dělala s deseti miliony, a já ty nejlepší plány odměním alespoň malým dárkem :).

Reklama