Čtenářka RosaGloriaDei poslala milý příspěvek na dnešní téma, o tom, jak ona prožívala domácí úkoly od soudružky učitelky. Děkuji Vám RosoGlorioDei za Váš příspěvek. Také jsem podobnou „krávu“ na vlastní kůži zažil.

Hezký den, protože je naše dcerka ještě malá, vůbec si netroufám odhadovat, jestli s ní s mužem budeme schopní udržet ve výuce krok. Nejspíš to bude tak, že každý z nás jí bude pomáhat s něčím jiným, už teď Aničce tatínek v poznávání zvířátek přestává stačit J

U nás doma to bylo také tak, byly věci, ve kterých mi radil taťka, v jiných zase mamka, později jsem si radila většinou sama. Jsem přesvědčená o tom, že kolikrát je důležitější vědět, kde potřebné informace najdu, než je mít nabiflované v hlavě. Zvlášť v dnešní době, kdy se spousta věcí mění, či se alespoň mění pohled na ně. Pravda není jen jedna a už vůbec nemusí být pravdou zrovna to, co říkala paní učitelka ve škole J

Školní docházku jsem začínala jako čerstvě šestiletá, takže psaní úloh bylo občas hororem. Neposeděla jsem na místě, napsala jsem tři čárky a už „zvonilo“ na přestávku. Na co ale v životě nezapomenu, byly domácí úkoly, které jsme dostávaly od paní (soudružky) učitelky ve třetí třídě v předmětu pracovní vyučování (možná jsem nepoužila přesný název).

Začínali jsme přišíváním knoflíků a podobnými maličkostmi, poté jsme pokračovali šitím pouzdra na psací potřeby, což ještě šlo. Vrcholem měl být potah na školní židli. Rodiče dostali střih, podle kterého nám měli připravit látku, a zbytek měl být na nás. Potah měl pokrývat sedací část i opěradlo, upřímně, ani dnes bych si s tím pořádně nevěděla rady. Paní učitelka navíc trvala na jednom konkrétním stehu, takže výsledkem bylo, že se maminky po večerech scházely a řešily, jak nám pomoci úkol splnit. Pětek jsem za to dostala několik a jen proto, že jsem nikdy nepoužila paní učitelkou požadovaný steh (pravda, jednou už to mamka psychicky nevydržela a celý potah sešila na stroji, takže jedna pětka byla i její). Stejná učitelka nás měla i na předmět, ve kterém jsme se učili, co je objem, míra atp. Opět při zkoušení požadovala přesné papouškování formulací z učebnice, když jsme to „odrecitovali“, vůbec nezkoumala, jestli učivu rozumíme. S tím se zase doma zapotil můj tatínek…

Když jsem byla starší, úkoly jsem si psávala sama (kolikrát už o přestávce, abych měla doma klid), jen občas jsem vznesla nějaký ten dotaz. Taťka měl tendenci mi vysvětlovat podstatu věci, takže u nás bylo v takových chvílích hodně živo. Já jsem to samozřejmě potřebovala vědět rychle, stručně a srozumitelně, protože jsem si to nechala na poslední chvíli. Jenže jak mi taťka mohl vysvětlit třeba v matice vyšší level, když jsem „nechápala ani základy triviální matematiky…“ (tón nebyl nepodobný tónu Jiřího Kodeta v Pelíšcích). Umíte si představit, co následovalo, když se zjistilo, že tyto základy nejsou vlastní ani mé mamce J

Také nezapomenu na taťkovo rozhořčení, když mě den před zkouškou v autoškole vzal do auta, abych se mu předvedla (dřív to podle něj nebylo nutné, protože naučit mě jezdit byla povinnost těch, co jim zaplatil za můj kurz), a zjistil, že ani neumím zastavit na křižovatce. Ale o tom třeba zase někdy jindy….

RosaGloriaDei
Text nebyl redakčně upraven


Končí téma: Zvládáte se učit se svými dětmi?

Za chvíli jednu z vás odměním knihou a bonboniérou!

Reklama