Tak jsem tady se svou troškou do mlýna. Cítím skoro jako povinnost dnes přispět, protože kdo už by měl psát než pravověrní pamětníci? :)
Já se přiznám, že patřím k těm, kteří si tlak oné doby nijak neuvědomovali. Jako rodina jsme nikdy nebyli materiálně založení, takže mi vůbec nevadilo, že nejezdím k moři, ale s našima pod stan na Sečskou přehradu nebo pobývat v pronajaté komůrce venkovské chalupy někde v našich horách. Nemyslím, že bych tím byla poznamenaná a trpěla komplexem méněcennosti. Je pravda, že mi vadil nedostatek parády, ale bohatě jsem si to vynahrazovala prolézáním antikvariátů a knihkupectví, knížek v té době bylo zaplaťpánbůh dost, kvalitních a za směšnou cenu. Obligátní námitky, že ve čtvrtek bývaly před knihkupectvími fronty, sice uznávám, ale jen do jisté míry, protože se stávalo většinou jen na únikovou literaturu typu detektivka, a o ty jsem zájem neměla. Takže dětství i značná část dospělosti mi uběhla v době, kdy byla sice dost zúžená nabídka všeho, ale já jsem se přesto necítila nijak omezována.

A co mi vadilo? To můžu říct okamžitě: všeobecné schůzování! To pro mě byla vyložená muka. Jsem typ, který má rád všechno rychle vyřízené, miluju situace, kdy všecko klapne a já si můžu jenom odfajfkovávat splněné úkoly. Jenomže - podnikové a jiné schůze sloužily ke všemu možnému, jenom ne k tomu, aby se něco posunulo dopředu. Nadzvedávaly mě nekonečné bláboly, fráze, hlasování, zápisy. Proto jsem to vždycky protrpěla a s očima na hodinkách odhadovala, kdy už to trápení skončí. Formality nemám ráda dodnes, užila jsem si jich vrchovatě. Schůzovalo se na všech úrovních i pracovištích.
V jednom zaměstnání jsem byla zvolena úsekovým důvěrníkem - to se prostě nedalo odmítnout, politika v tom nebyla a já se domnívala, že konečně můžu být užitečná, že půjde o konkrétní práci. Ó, jak jsem se mýlila! Měli jsme pravidelné schůzky, na kterých se vždy na začátku četla nějaká politická aktualita, to bylo povinné, dávalo se to i do zápisu (a nesměli jsme se u toho smát, což bylo obzvláště pro mě moc těžké). Moje chvíle přicházívala až na konec našeho sezení, nahlásily se mi všelijaké závady, já to zapsala a byl i termín, do kdy má dojít k nápravě. A tady byl kámen úrazu: předešlá pracovnice to brala velmi formálně, takže stále stejné závady se pod různými záminkami přesouvaly ze schůze na schůzi a řešily se jen na papíře. Ale já, rebel od narození, jsem tedy bedlivě ostřížím zrakem sledovala termín, a když bylo zřejmé, že se závadou nikdo nic nedělá - ač byla určena odpovědná osoba -  šla jsem za ní a otravovala, i několikrát za týden.

Jojo, byla jsem hodně naivní a paličatá - doba sice žádala aktivitu a iniciativu, ale jestli jste ji skutečně projevili, dostali jste pěkně za vyučenou. Samozřejmě že vám nikdo do očí neřekl: „Dej s tím pokoj, zbláznila ses - copak nevíš, jak to doopravdy je?" Takže závada sice (patrně se skřípěním zubů a svoláváním kleteb na mou hlavu) odstraněna byla, přišlo to i do zápisu, ale našel se způsob, jak zas otrávit život mně. Výsledkem byla po čase výpověď z mé strany - a to bylo v oné době snadnější rozhodování, protože o dobré pracovníky měli zkrátka zájem jinde. Tvrdé palice to mají těžké v každém režimu, ale něco dobrého na tom přece jenom je. Nemám si co vyčítat, prospěchářka jsem nebyla nikdy, takže jsem nemusela hujerovsky podlézat ani nikam, do žádné strany, nalézat. Má to obrovskou výhodu, protože jsem nemusela být loajální! :)

Gerda


Díky za pěknou vzpomínku na jednu z nejtypičtějších stránek života v „socialistickém ráji". Ale ruku na srdce, myslíte, že už se dneska nikde takhle neschůzuje? Já myslím, že se leckde jen změnil slovník a z ideologických frází se staly manažerské kecy.
Ovšem u nás v Ženě-in jsou porady rychlé, operativní a občas proložené značně černým humorem (obzvlášť ze strany Richarda :-)))

Reklama