V letech 1992 jsem pracovala pro společnost Naděje, měla jsem na starosti 8 babiček, které jsem navštěvovala, dělala jim společnost, četla jim knížky, některým jsem četla i z bible a pomohla jsem ji nakupovat různé drobnosti, které jim pečovatelka nemohla poskytnout zakoupit, z nedostatku času, ale hlavně si všechny chtěly popovídat.

Po krátké době tyto babičky si na mě zvykly a začaly se i na mě těšit, vyprávěly mi o svém mládí, o svých starostech a bolestech. Stala jsem se jejich důvěrnicí, což jsem sice v pracovní náplni neměla, ale tady se ani nedala dodržovat pracovní náplň a povinnost, ba ani pracovní doba. Třeba jedné udělo radost, když jsem jí přinesla kytičku ze zahrádky, druhé, když jsem jí přinesla kousek sena pro morčátko a jiné, když jsem jí přinesla kousek domácího štrůdlu.

Velice mě i pak překvapilo, když jsem onemocněla a byla ze zdravotních důvodů přeřazena do invalidního důchodu, jak tyto babičky byly smutné, že k nim má chodit někdo jiný, a když jsem se u nich stavila i v důchodě na návštěvu, jak mě rády viděly.

Dnes již nežijí, byly už tehdy staré a nemocné, ale dodneška na ně mi v mém srdci zbyla vzpomínka a vědomí, že lidi kolikrát víc potřebují teplo lidského slova, vědomí, že o nich někdo ví, zvlášť když už nikoho neměli, než peněženku plnou peněz. Peníze jsou sice potřebné, ale pochopení a lásku si za ně nikdo nekoupí.

Alena


Děkujeme za krásný příspěvek...

Ano, takové zkušenosti nám přináší víc než všechny peněžní dary.

Máte podobné zážitky, ženy-in? Nebo patříte k těm, které na charitu „nemají čas"? Nebo se Vám charita příčí ze zásady?

Podělte se s námi o své zážitky a názory na redakce@zena-in.cz!

Reklama