Poslední dobou mi vážně dělá starosti gramotnost. Všeobecný přehled, etiketa... takové ty záležitosti, co vám otvírají dveře k prezidentovi a do papírnictví. Ne nějak celosvětově… tím ať se dáví učitelky v cukrárně, ale mluvím o sobě.

 

            Cítím se vážně ohroženě. Byly doby, kdy stačilo rozeznat křoví před jeskyní od medvěda a vědět, že ten chlápek s jelitem na zadku je náčelník, takže jí první. V pěti letech se mi zdálo, že bych tyhle jemné společenské nuance tak nějak mohla zvládnout. Ale od té doby jsem neustále v údivu.

 

            Začalo to v mateřské škole. Můj výkres paní učitelka roztrhala, protože jsem trávu malovala klikatě a mělo to být odzdola nahoru. Jak roste. A pravou ručičkou. A od té doby se to už nezastavilo. Která je pravá ručička a která je pravá botička? A kde je napravo tak nějak celkově? Protože když se otočím, tak pravo zůstává u toho umyvadla, ne? 

Paní učitelce se neříká ahoj. Jezevčík je pejsek a ta paní, co vyzvedává Járu, je taky máma. Vstávat na lyžích z kopce není dobrý nápad.

 

            U zápisu jsem zrudla jako jahoda a básničku o štěňátku jsem paní učitelce řekla až v září. Nedokázala jsem v tom šoku říct ani jak se jmenuju. Ve druhé třídě k nám dorazila teorie množin. Ty krásné magnetky s hruštičkami skončily ve skladu, na tabuli se objevil DIAGRAM a v kabelce paní učitelky diazepam.

 

            Zatímco jsem se plácala v druzích zájmen a blátě před družinou, vymysleli Mudrci z Východu, že psychický vývoj akceleruje. Na to konto ubrali jeden rok školy, abychom se nezdržovali, a dříve jsme tak mohli poroučet větru a dešti. Díky tomu celé zástupy lidí i ve čtyřiceti skandují vyjmenovaná slova jak z kalašnikova, ale s klidem v duši napíšou BYLI BYJSTE TAK HODNÍ? Mudrci ze Západu na to vtrhli s metodou testu – rychlé a čisté – Mengele by plesal… a tak část lidí neumí nejen psát, ale i mluvit. (Já.)

 

            A teď najednou mocná ruka trhu vyhledává jedince s řidičákem, manažerskými a komunikačními schopnostmi, mozkem natrženým slovní zásobou ve třech jazycích a pochopitelně žijícím s maminkou, aby zaměstnanec neztrácel čas vařením a žehlením spodků.

 

            Co si počnu, až mě přestane bavit rodit děti a rovnat nádobí v kredenci? Budu to muset všechno dohnat. S vědomím, že paměť přestává pracovat ve čtyřiadvaceti a nastává jen úpadek! Jediné, na co je ta vhodná chvíle, je krém proti vráskám na zadku! Ty brďo!

 

            Musím vám prostě říct, že se mi to nějak nakupilo, chápete? Jsem to furt nechávala na pozdějc. Po matuře, po vysoký… a teď najednou abych se fakt začala učit.

 

            Jo a ještě tohle mi vrtá hlavou: Když je na dveřích SEM. Je to jako SEM K NÁM, nebo SEM K VÁM – VÁM, CO DRŽÍTE TY DVEŘE? To právě u toho papírnictví vždycky řeším. U prezidenta počítám, že mě uvedou. Nebo to bude na fotobuňku. Doufám. Protože dítě mám zatím jedno, ale kdybych jich měla deset, mohli by mě navrhnout na nějakou cenu, víte, tu co předává prezident… a rázem jsem po uši v problémech.

 

            Jediné, co mě uklidňuje, je, že nemám ráda moc dětí pohromadě. Třeba dvě. Takže deset si jich asi nepořídím. Čili k tomu prezidentovi mě asi nepozvou. Ale zase asi budu muset pracovat. V tom je ta potíž.

 

            A o čem je tenhle článek? Moment, já se kouknu. O lenosti? A jak jste na tom vy?           

Reklama