O to se snámi podělí naše čtenářka s nickem eli.emanuela. Její maminka jako samoživitelka zvířátko doma nikdy nechtěla a i ona sama získala pocit, že zvíře do města napatří. Až poznala svého prince a jeho rodinu

 U nás doma jsme zvířata nikdy neměli. Maminka proti nim byla vysazená, nechtěla je, neb je to závazek, starostí jako samoživitelka měla nad hlavu a věděla, že starost o zvíře by už nezvládla. Bylo jí totiž jasné, že po prvotním nadšení bychom se my-děti o zvířátko přestali zajímat a vše by zůstalo na ní. Proč tedy píšu k dnešnímu tématu?

Protože díky dovolené jsem se zvířaty zažila něco nádherného. Ale popořádku.

 Vyrůstala jsem s tím, že zvířata jsou spíš jen na obtíž, protože to v bytě smrdí, všude jsou chlupy, člověk nemůže jen tak jet na dovolenou, ... Za ty roky jsem i já získala negativní postoj ke zvířatům. Ne že bych je nenáviděla, ale vadilo mi odcházet z návštěvy obalená zvířecími chlupy, vadili mi slintající psi, ... Prostě zvíře do města nepatří. Na venkově, to ano, ale ve městě, v bytě? Ani náhodou!

 A pak jsem potkala svého Prince. Jeho rodiče zvířata milují, jsou to navíc soucitní lidé, takže doma měli štěňátko, které málem nepřežilo porod a byl to takový bojácný „nedomrleček“, kterého nikdo nechtěl, a kočku, kterou našli na ulici poté, co ji srazilo auto. Vzali ji domů „na umření“, ale kočka přežila. S pomocí doktora ji vypiplali a nechali si ji, i když po nehodě zůstala postižená. Obdivovala jsem rodiče mého nastávajícího, ale stejně představa zvířete doma, brrr.

 Život běžel, dospělá „dítka“ vylétla z domu a manželovi rodiče zůstali sami. Rádi cestovali, jenže co teď se zvířátky? Vždy doma někdo byl, aby zvířátka zaopatřil, ale teď najednou ne. Kvůli dojíždění a práci nakonec volba padla na mne (byla jsem na mateřské) - abych se na týden, zatímco budou pryč, přestěhovala k nim domů a o zvířátka se starala. Hrozná představa! Já že mám sbírat psí hovínka a uklízet páchnoucí kočičí záchod? Fuj! Já že mám žít v jednom bytě s kočkou, která by mě při první příležitosti nejraději podrápala? Ani za nic! Ale nedalo se nic dělat, byla jsem jediná, kdo se o ně mohl postarat, takže jsem se stěhovala.

 Myslela jsem si, jak to bude těžké, ale nebylo. Smrad nebyl tak katastrofální, dalo se to přežít. Kočka, neb jsem ji krmila, mne vzala na milost a dokonce za pár dnů za mnou chodila každý večer pomazlit se. Když jsem se vracela z nákupu, nečekal na mě prázdný dům, ale vítali mě pejsek s kočičkou. Ano, i ona čekávala před dveřmi, aby se mohla nechat pohladit, a pak zase hrdě odkráčela a do večera se neukázala. :) Díky tomu, že jsem se zvířaty nepřišla do kontaktu, jen na krátké návštěvě, ale že jsem s nimi žila, otevřel se mi druhý pohled na věc. Bylo to velmi poučné, velmi mě to obohatilo a já si ty dva tvorečky naprosto zamilovala.

Každé další léto jsem se těšila, až rodiče zase pojednou na dovolenou, a už předem jsem se aktivně hlásila, že zvířátka zase zaopatřím. Starala jsem se o pejska i v době, kdy pomalu „odcházel“ (byl moc starý), kdy jsem ho musela nosit, chystat mu speciální stravu a podobně. Byla to úžasná škola života a já až teprve tehdy pochopila, proč lidi říkají, že „to není jen zvíře, to je člen rodiny“. Jak pejsek, tak i kočička jsou už ve zvířecím nebi, ale nám všem stále moc chybí a já jsem životu za tuto lekci nesmírně vděčná.

S přáním pěkného dne

Eli. emanuela

Milá eli.emanuelo, to jste napsala moc hezky. Děkuji

Text nebyl redakčně upraven

Reklama