Odkud se vzal, proč je mezi ženami tak oblíbený, jaký je jeho opravdový vliv na ženské tělo? Tyto a další otázky se vám pokusíme zodpovědět spolu s profesionální českou tanečnicí v krátkém seriálu na stránkách našeho magazínu
 

Sedím v hotelové kavárně uprostřed Istanbulu a noci a čekám na autobus na letiště. Krátím si čas popíjením silné turecké kávy a dívám se na stojan s pohledy. Minarety mešit a obrázky města splývají, jen jeden z té změti vyčnívá - kurtizána s natupírovanými vlasy ve svítivém oblečku, sukně téměř není, třísla bohatě obnažena... Bohužel zjišťuji, že nejde o pravou striptérku, ale o turistické lákadlo - „břišní tanečnici“. Tak TOHLE je cílem večerních výletů? TOHLE má být hmotné zobrazení erotické touhy průměrného Evropana? TOHLE je reprezentativní obrázek neodmyslitelné součásti turecké kultury? A tiše doufám, že TOHLE je jediný obrázek, který si čeští turisté zapamatují, že se nenechali nalákat ke zhmotnění obrazu v nějakém ze „zaručených“ nočních podniků popsaných na druhé straně pohledu.

Cestou na letiště mi neunikl rozhovor dvou českých párů středního věku, ujišťovali se v tom, že program připravený delegátkou byl pěkný, ale tu tanečnici zrovna vidět nemuseli. Následující detaily mi unikly, co se však nedalo přehlédnout byla facka zrudlé ženy, kterou uštědřila svému muži poté, co s kolegou rozebíral peprné podrobnosti tanečního vstupu.

A stojím tak zase tváří v tvář tvrdé realitě. Podobné zážitky z levných dovolených a občasná mediální prezentace stejně nízké kvality jsou typickým příkladem toho, co si Češi myslí o „břišním tanci“. Proto jsem se rozhodla napsat pár slov o pravé podstatě krásy a kouzla neobyčejného tance a doufám, že alespoň lehce přispěji k lepší informovanosti potencionálních turistů.

Za prvé je již lehký problém v názvu tance. „Břišní tanec“ není zrovna vhodné spojení a už vůbec konstruktivně nepopisuje podstatu tance. Výraz „orientální tanec“ zní sice o něco sofistikovaněji, ale je stejně tak nevhodný pro geografický popis původu tance jako slovo „břišní“ pro vyjádření druhu tance. Jedna tanečnice uvedla velmi výstižně, že se jedná o ženský sólový tanec Předního Východu, což sice název „vševystihující“, ale marketingově poměrně nezajímavý.

O co tedy vlastně jde?
Odpověď není zdaleka jednoduchá. Snazší bude napsat, o co rozhodně NEJDE, pokud vidíte tanec v podání profesionálních tanečnic, které se tanci věnují léta, neustále se vzdělávají a mají povědomí o kulturních a hudebních souvislostech tohoto umění. V takovém případě se určitě nejedná o lacinou erotickou vábničku, ani náhražku striptýzu či lehké pornografie. Na druhé straně to ani není skupinové rituální poblouznění rodících žen, ani vesmírné propojení ženské energie s všemožnými bohyněmi lásky, mateřství a sexuálního libida. Je velmi těžké shrnout do pár vět podstatu tanců Blízkého Východu. Jde o jedno ze svérázných vyjádření odlišných kultur, jejich vztah k tanci a hudbě se značně liší od našeho. Tanec, zpěv a hudba jsou součástí tamějšího života, cestou, jak se dávají najevo emoce a způsobem sdílení každodenních zážitků. Styl a forma tance se lehce liší v závislosti na tom, ze které země pochází, ale podstata zůstává. Tělo slouží jako dokonalý nástroj k vyjádření postojů, nálad, rituálu, tělesnosti i lásky k bohu. Je spontánní, zaměřený na vystižení okamžiku a formující energii, vycházející ze zpěvu a hudby směrem k divákovi. K tanci, který by plnil takováto poslání, je třeba muzikální a emocionální cítění, schopnost reakce na jedinečnost okamžiku, ale samozřejmě také šikovné tělo, které umí hudbu „tlumočit“ dál. Jak jsem již psala, tance se rozlišují v závislosti na zemi původu, ale rozdělit se dají zhruba do dvou skupin.

Za prvé jde o tance folklorní, skupinové i sólové, lišící se v jednotlivých krajích, kostýmy, provedení i přesný hudební doprovod vychází z daného kulturního prostředí. Tance slouží k pobavení nebo jako součást rituálu. Většinou se nejedná o příliš exhibicionistické kousky, chybí i erotické šimrání v evropském slova smyslu.

Druhou velkou skupinu tvoří kabaretní tance - egyptský a turecký. V egyptském kabaretním tanečním stylu jde o TO legendární zhmotnění něžné ženské krásy a půvabu obalené do třpytivých šatů a jemných závojů. Pod lehkou slupkou orientálního kýče se ovšem skrývá druh lidové zábavy založený na dokonalé spolupráci tanečnice a jejího hudebního doprovodu (ideálně orchestru). Je to forma tance, která se vyvinula spojením egyptských folklorních prvků a evropského baletu v první polovině 20. století. Kostýmy jsou divácky velmi přitažlivé a provedení tance velmi ženské, něžné i temperamentní zároveň. Každý kousek těla má v takovém tanci svou nezaměnitelnou úlohu, a to činí oba (tanec i tělo) tak přitažlivými. Rozebírání a popis jednotlivých hudebních nástrojů a rytmů by zabralo hodiny a hodiny, stejně jako nekonstruktivní bádání nad tím, jak a kdy tanec vlastně vzniknul. Je jisté, že vznikal spolu s touhou lidí dát najevo své city, lásku k životu i bohu, spolu s přáním bavit se a jednoduše „promluvit“ o radostech a strastech obyčejného života.

Více na www.atiya.cz.

Reklama