Často slýchávám, že smrtí vše končí. Smrt rovná se konec.... Občas však také slýchávám, že smrtí zdaleka nic nekončí, ba naopak...

 

Co člověk, to názor na smrt. Někdo je skutečně skálopevně přesvědčen, že smrt je tou poslední a definitivní tečkou. Tečkou, za kterou následuje už jen jedno děsivé slůvko: NIC.
Jiní zase věří, nebo snad doufají, že smrt je jen jakýmsi přechodem do jiného světa.

 

Kde je ukrytá pravda? Těžko říci...

 

Mám kamarádku, která před několika lety měla ošklivou dopravní nehodu a doslova a do písmene bojovala o holý život. Lékaři jí dávali 00pouhých pět procent na přežití.

Čtyři dny byla v kómatu. Odpoutána od tohoto světa, odtržena od života, jaký známe.

 

Čtyři dny bojovala tváří v tvář se smrtí.... a vyhrála. Utekla té zubaté potvoře a ani jí nezamávala na rozloučenou.

Snad jakýmsi nedopatřením, snad jakousi chybou si však z tohoto boje, z této cesty, která vede na druhý břeh, přinesla vzpomínky...
Nebo to byly jen pouhé sny?

Posouzení nechám na vás.

Předložím vám její příběh, vyprávění o tom, co cítila, co viděla ve chvíli, kdy zde na Zemi byla již téměř mrtvá.

Závěr si udělejte sami....

 

Ne, to celé se zapomenout nedá. Jednu chvíli běžím z nákupu, v hlavě miliony věcí, které ještě musím dnes stihnout, a pak náhle zběsilé troubení, pohled na auto, rána, tma...

 

Pamatuji si, že vše kolem mě bylo bílé. Trošku jako mlha, ale hodně osvětlená mlha. Spousta lidí se mě ptá, zda jsem viděla tunel. Ne neviděla. Jen jsem cítila, že je kdesi v té mlze místo, snad jakási brána, kterou když projdu, není cesty zpět.

 

Procházela jsem se v té mlze a chtěla zpět. Cítila jsem se jak ztracená, jak zmítající se v bludišti...
Vím, že jsem tam nebyla sama, ale nikoho jsem neviděla.

Slyšela jsem dětský smích, hádku, křik, sténání jako při souloži...

 

Pak jsem měla pocit, jako když mě jakási neviditelná síla táhne právě k té bráně, odkud není návratu. Nemusela jsem se hýbat, vlastně jsem nemusela dělat nic a stále jsem se k ní přibližovala a přibližovala.

 

Pak jsem náhle stála na onom místě a vím, že stačil krok a přešla jsem navždy na druhou stranu.

Náhle jsem však začala slyšet hodně vzdálené hlasy, zmatené hlasy... myslím, že to byli lékaři, kteří mě oživovali, ale jistá si nejsem.

 

Pak přišel pád. Padala jsem a padala a tím moje vzpomínky končí. Probrala jsem se v nemocničním pokoji plném pípajících přístrojů.

 

Co mi však nejvíc utkvělo v paměti je, že jsem TAM absolutně neměla pojem o čase. Jakoby čas neexistoval.

 

Tak co říkáte? Byla to jen jakási podivná hra mozku? Zvláštní sen? Nebo ona žena skutečně nahlédla k branám smrti?

Zažili jste, případně slyšeli i vy podobný příběh?
Prožili jste vy nebo někdo ve vašem okolí klinickou smrt?
Co si myslíte o smrti? Je to opravdu definitivní konec? Nebo život zde je jen jakýmsi zlomkem nekonečného putování našich duší?

 

Psát mi můžete již nyní na e-mail redakce@zena-in.cz. Opět budu za nejzajímavější příspěvky rozdávat dárečky, opět budu se zájmem pročítat vaše názory, zkušenosti, vaše vyprávění....

 

Téma dne: Posmrtný život právě odstartovalo.

 

 

Reklama