Reklama

No, to je mi otázka. Nám žádné nedojedené nezbude, mám co dělat, abych ho vlastním tělem uchránila do Štědrého dne, zní většina odpovědí na mou otázku. Ale přece jenom mi to nedá. A zopakuji ji ještě jednou.

cukroví

Přece není možné, aby ty metráky cukroví, vánoček a všelijakých vánočních sladkostí skončily v lidských útrobách. Přece už vám to musí lézt očima! Neříkejte mi, že nezbylo cukroví, které vám zase tak moc nechutnalo, vánočky, které ztvrdly dřív, než se stačily sníst, perníčky, které prostě nezměkly, nebo posloužily jako ozdoby na stromek a k jídlu se moc nehodily. Co s tím po Vánocích? Rozdrobit sýkorkám, rozdat bezdomovcům, hodit do popelnice, do kamen? Nebo zrecyklovat?

Letos mě starost s nadbytečným cukrovím minula. Žádné jsem nepekla. A protože se mnou už nebydlí ani jedna z dcer, nemohly mě zastoupit. Sice jsem byla ochuzena o tu pravou vůni Vánoc, ale člověk nemůže mít všechno.

Nahradila jsem ji vůní františka, purpury a svařeného vína a necítila se o nic méně spokojenější než jindy. Prostě nezbyl čas a to, co jsem dostala od maminky, jsme stačili zkonzumovat.

A tak je to dobře, protože byly doby, kdy jsme kromě vlastního cukroví pečeného právě kvůli vůni měli plné krabice od babiček a bylo toho až dost. A tak se stalo, že jsme postupně ujídali od nejchutnějšího k méně oblíbeným a stejně stále zbývalo.

Po Vánocích už to nikdo nechtěl, tak jsem to rozdrobila ptáčkům a něco nechala v chalupě myškám. Máte-li husí kůži, že jsem živila tyhle odporné potvůrky, tak vězte, že by se tam dostaly tak jako tak.  

Místo cukroví by z hladu požíraly mýdlo, a tak jsem zabila dvě mouchy jednou ranou.