Zajímavý rozhovor o dětské šikaně, kdy dítě není obětí, ale agresorem, jsme vedli s psycholožkou Lenkou Mackovou. Dozvěděli jsme se, že agresoři nutně nemusí pocházet z problémových rodin a že šikana 4. a 5. stupně je trestná!

Dovedete si představit, že vám třídní učitelka vašeho dítěte oznámí, že šikanuje spolužáky? Asi tomu nebudete chtít uvěřit. Vždyť takové věci se přeci týkají jen rodin problémových. Chyba lávky! Malý agresor se může objevit v jakékoli rodině, a doma o tom nemusíte vůbec vědět. O problematice dětské šikany jsme si povídali s Lenkou Mackovou, která pracuje jako psycholožka Poradenského centra pro drogové a jiné závislosti...

agressive

Z pozice rodiče, když se od učitele dozvím, že moje dítě šikanuje, tak tomu nejspíš nebudu chtít věřit. Ostatně nikdo z nás není neomylný. Jak takovou informaci zpracovat, když mám přirozeně tendenci věřit svému dítěti? Jde to třeba přímo u dítěte nějak nenápadně ověřit?
Pro rodiče, kteří se dozvědí, že jejich dítě je pravděpodobně agresorem, je to situace samozřejmě náročná. Nikdo si nechce připustit, že jeho dítě by dělalo něco takového. Při zvládání situace je dobré tuto novou informaci v klidu promyslet, doma prohovořit s ostatními rodinnými příslušníky nebo se obrátit na psychologa – například na školního či psychologa z pedagogicko-psychologické poradny (PPP), ze střediska výchovné péče (SVP), který může pomoci v situaci se zorientovat a nabídnou možnosti dalších kroků.

Je velmi pravděpodobné, že se obrátím někam pro radu, mně jde spíš o to, jak to vstřebat...
Při promýšlení situace můžou rodiče vzít do úvahy několik faktů. Děti se nechovají v každém prostředí stejně, naopak je naprosto normální, že své chování mění podle toho, v jakém prostředí či skupině ostatních dětí jsou. Například dítě doma divoké, aktivní může být ve školce spíš v roli pozorovatele a zapojovat se aktivně do divokých her jenom někdy. Znamená to, že pokud jste si nikdy nevšimli, že by se vaše dítě chovalo k jinému dítěti agresivně nebo zle, neznamená to, že v prostředí školní třídy se tomu tak neděje. Rodiče se také mohou zaměřit více na to, jak a s kým jejich dítě tráví čas, jestli se nechová podobně i k někomu jinému mimo školu. Mohou se také zajímat o to, zda je dítěti líto, když někomu ublíží (pro agresory je typické, že necítí lítost, odmítají svoji vinu, jsou přesvědčení o tom, že oběť si za to může sama, případně, že si to zasloužila).
Další věc, kterou je dobré si připustit, je fakt, že agresor nemusí být jenom ten, kdo ostatní děti bije nebo je jinak fyzicky napadá. Obvyklá je agrese na úrovni psychické šikany – ponižování, zesměšňování, záměrné vyčleňování někoho z kolektivu.

Jasně, takže důvěřovat, ale prověřovat... Může být v tomhle třeba nějak součinná i škola?
Kdyby se rodiče nerozhodli vyhledat pomoc poradenského psychologa, určitě by měli žádat po škole, aby situaci ve třídě řádně vyšetřila a nechala také provést odbornou diagnostiku vztahů a sociálního klimatu třídy. Tato diagnostika zpravidla obnáší několik sezení třídy s odborníky, kteří formou cílených sociálně psychologických her a s využitím sociometrických dotazníků diagnostikují vztahy ve třídě a posuzují, zda se jedná o šikanu, případně o jaký stupeň šikany. Pokud šikana dosáhla 4. nebo 5. stupně, provádí vyšetřování Policie ČR. Stejně tak do vyšetřování vstupuje Policie, pokud je podezření na trestný čin či přestupek (například ublížení na zdraví, poškozování majetku).

Když se tedy zjistí, že to tak skutečně je, jak se má rodič k dítěti zachovat? Přirozeně o tom dítě nechce mluvit a popírá to... Může vůbec rodič něco udělat?
Mluvit s dítětem o zjištěných skutečnostech je vhodné. Rodiče by to ale měli udělat až po té, co se sami v situaci zorientují a domluví se na dalším postupu. Z rozhovoru s dítětem-agresorem může vzejít jeho přiznání. To je dobré ocenit, nicméně je potřeba dítěti vysvětlit, že jeho chování bude mít důsledky – potrestání dle školního řádu, šetření a OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí - pozn. red.), Policii a podobně...

Má rodič donutit dítě, aby se šlo své „oběti“ omluvit?
Omluva může mít pro aktéry šikanování velkou hodnotu, je ale nutné, aby potřeba omluvy vzešla od agresora (ne aby to udělal na popud rodičů).
Omluva oběti sama o sobě zpravidla šikanování nezastaví. Lze ji uplatnit až ve fázi diagnostiky třídy či práce na ozdravění vztahů ve třídě. Někdy dělají učitelé nebo rodiče chybu, když se domnívají, že podání ruky, omluva a příslib, že už budeme kamarádi, šikanování zastaví. Ze zkušenosti víme, že to pomáhá opravdu jen ve výjimečných případech.

Je vůbec možné takové dítě šikanování nějak účinně odnaučit, nebo bude hodné jen chvilku a pak zase s šikanováním začne?
To, že se někdo dostane do role agresora, má mnoho důvodů. Některé jsou více situační, jiné souvisí například s určitými osobnostními rysy, impulzivitou, nepřiměřeným sebevědomím, potížemi v navazování sociálních kontaktů nebo také s výchovným stylem rodiny a celkově situací v rodině. Každý konkrétní případ je v tomto jedinečný, proto je vhodné vyhledat odbornou pomoc, nejlépe psychologa nebo etopeda, který se zaměřuje na tuto problematiku, a vše s ním konzultovat. Odborná péče může probíhat jak formou ambulantních setkání, tak nabídkou pobytu ve Středisku výchovné péče. Takového pobytu se nebojte, vyberte pro své dítě to nejlepší zařízení (psychologové vám pomohou s výběrem). Jde o investici do budoucnosti vašeho dítěte, „neléčený“ agresor se nenaučí své agresivní projevy ovládat a jeho brutalita a útočnost může narůstat.

Může se to stát komukoli, nebo „malý agresor“ vyroste jen v rodině s nějakými problémy?
Není to pravidlem, ale častěji pochází děti agresoři z rodin, kde je ve výchově uplatňován tvrdý autoritativní režim, násilí až brutalita, naopak chybí vřelé emoce, sdílení a podpora. Také může jít o rodiny, kde je přítomné násilí nejen směrem od rodičů k dětem, ale i mezi rodiči. Problematika šikanování je však složitá a nelze říci, že agresor pochází vždy z rodiny s těmito charakteristikami.

A jak se má vůbec zachovat náhodný dospělý svědek dětské šikany? Má se do toho nějak vložit?
Pokud je dospělý člověk svědkem agrese mezi dětmi, kterou vyhodnocuje jako nepřiměřenou nebo má podezření, že jde o projev šikanování (nepoměr sil, brutalita a podobně), patří k jeho občanské povinnosti čin oznámit případně překazit. Prakticky je těžké pro náhodné svědky vyhodnotit situaci, zda se jedná, či nejedná o šikanu.

Občanská povinnost? Jak tomu mám rozumět?
V trestním zákoníku ani v jiném zákoně není nikde popsáno jednání, které by bylo nazváno šikanou. Pod tento pojem se podřazují ty trestné činy, jejichž skutková podstata by byla konkrétním jednáním vůči konkrétnímu jedinci naplněna. Z pohledu trestního zákoníku se může jednat například o tyto trestné činy: § 146 Ublížení na zdraví, § 176 Útisk, § 184 Pomluva, § 205 Krádež, § 228 Poškození cizí věci a další.

Čtěte také

Reklama