Vzpomenete si ještě, jaké originální způsoby efektivní likvidace nervové soustavy vašich rodičů jste dokázali v dětství vymyslet? Nebo už jen potlačujete touhu zardousit vlastní potomky a přemýšlíte, po jakém předkovi se zvrhli, když vy jste byli „ták zlatý dítě!“?

 

Uznejte ale sami, kdybychom měli zlaté děti, nebyla by to tak trochu nuda? Vždyť co dáváme k lepšímu, když se sejdeme s přáteli a začneme si vyprávět? Pokud chlapi „neválčí na vojně“ a ženy zrovna neprobírají porod (velice oblíbená témata), tak se řeší historky našich dětí a našeho dětství.
Mimochodem, úplně nejlepší je, když vaše matka líčí barvitě vašemu novému příteli, jak jste mordovali vlastní sourozence a kterak jste do kamen napěchovali papírový pytlík s lidskými exkrementy vlastní provenience jako pomstu za zakázané kolo… :-)

 

Zde jsou dva úžasné modýlky, které dokázaly „vystřihnout“ ratolesti těch, které jsem oslovila. Rozumí se, že ve chvíli, kdy se staly, se asi nikdo moc nesmál. Dnes jsou to ale vděčné příspěvky a zaručeně pobaví…

 

První adeptka na medaili a roztřepaný strýček

 

Děti jsou ryzí. Pokud jim někdo nepadne do oka, nepářou se s ním a má prostě smůlu.

Smůlu měl i strýček naší první soutěžící. Tento skotačivý padesátník se projevoval bodře a malou slečnu, ve snaze být „veselý a oblíbený“, vždy pošťuchoval a nenechal si ujít jedinou příležitost, kdy by ji nelechtal nebo jinak neoštipoval. Naprosto při tom neřešil, že jeho lechtání je protivné a veselé oštipování je příčinou nepěkných, fialovo-zelených kroužků a bolí.

 

Jeho „takhle jedou páni“ na kostnatých kolenou s prsty zarytými do žeber nebylo také nic moc. „Kdepak je ta naše loštomilá plincezniška? Ňu ňu, budliky!“ – blábolil zas jednou, když nečekaně narušil domácí pohodu své sestry.

Malá princeznička zděšeně vyskočila od vystřihovánek a pokusila se zachránit plavným skokem pod stůl, což „vítaný“ host vyhodnotil jako popud ke hře a jal se ji za nohu tahat ven, což mělo za následek dalších několik nepěkných kroužků kolem kotníků. „Pošééém, já už tě mám, ty ještěrko,“ vyrážel ze sebe.

 

Nakonec se přece jen uhnízdil v sedací soupravě. Malá slečna si našla místo za jeho zády. Ocenil to jako projev přízně a každou chvíli ji počastoval nějakých přihlouplým „Čopak to tam šijeme? Kdepak je ta nožička? Ťu ťu?“ – přičemž usilovně tvořil další kroužky.
Ani náznakem netušil, že její ďábelské ručičky vyrábějí z jeho zánovní vesty od obleku přepychovou vestu indiánskou.

Dopil kávu a vstal.


Celou zadní část jeho oděvu zdobil doslova umělecky vyvedený pruh nádherných, zhruba pět centimetrů dlouhých třásní, za které by se nestyděl ani Old Shatterhand!


Všichni si jeho ozdoby všimli, ale nikdo neměl odvahu promluvit.  Tak ahoj, ty malá švadlenko,“ zahuhlal a na rozloučenou ještě štípl „malou švadlenku“ do stehna. Malá švadlenka, ač měla chuť prošpikovat mu zápěstí nůžkami, se andělsky usmála. „Ahoj strýčku, a zase se stav!“ Nestavil se celý zbytek roku…

 

 

 

Alenka a tatínkův referát

 

Tatínek Alenky byl pečlivý vývojový pracovník jedné velké laboratoře, jednoho velkého výzkumného ústavu v ČR. Malá Alenka byla jediné povyražení, které za den měl, pokud ji vůbec zastihl vzhůru, když dorazil domů.

 

Manželku potkával povětšinou v pyžamu, protože když odcházel, ještě nebyla ustrojená, a když přišel, už nebyla ustrojená. S ohledem na jeho vytížení nebylo divu, že si práci bral skoro všude. Konečně si vzal jeden srpnový týden volno, aby trávil ten čas u vody v karavanu, s Alenkou a manželkou. Ovšem za předpokladu, že se staví v Praze, aby kolegům ze dvou států přečetl obsáhlou práci, týkající se plánovaného, společného projektu. Pracoval na tom se svým týmem celý měsíc. Potřeboval jen drobnosti, a tak si vezl práci s sebou k vodě, kde ji v klidu a za zpěvu ptactva na čerstvém vzduchu dokončoval. Alenka vedle něho skotačila a začínala být jako každé dítko i lehce obtížná.

 

„Hele, sluníčko, víš co? Vymysli mi třeba nějakou pohádku,“ oslovil své šestileté potěšení. „Dobře,“ zaradovala se.

„A já, až zítra pojedu do Prahy, tak ji všem přečtu, aby viděli, jakou mám šikovnou holčičku,“ sliboval s úsměvem.

Alenka se dala do spisování a on měl čas dokončil sedmistránkový elaborát.

Ráno se taťka sebral, oblékl slušivé kvádro, rychle vypucoval chrup, ženu s Alenkou nechal spinkat a odkvačil na důležitou schůzku…čekal na něho jeho tým a delegace cizinců…

 

Otevřel desky… odkašlal si… a…

V té chvíli, by měl práci dobrý internista…

 

Aby pohádku doma nenechal, připravila ji Alenka pečlivě do jeho desek. Pro jistotu ještě vyndala ty „nepotřebné papíry“, aby se nespletl. Projekt se konal… pohádka je rodinným pokladem a Alence je dnes šestnáct let.

 

Kdybychom ty prcky neměli, nezbývalo by nám než si povídat jen o té vojně. :-)

Reklama