...aneb kdyby ryby měly nohy, jezdily by na kole.

Nebo spíš věci, které by bývaly měly být změněny. (Tý jo, sem se hodí předminulý čas, o kterém spousta lidí ani neví, že ho čeština má. Zbrzděte, splašenci, a obdivujte mateřštinu...:) Ne všecko si člověk může zařídit sám.

Asi tak ve třech letech mě měli rodiče praštit cihlou po hlavě. Ubylo by jim výchovných problémů, handrkování s učiteli i se mnou, protože jsem byla diagnostikována jako geniální dítě... a to jsou hrozní hajzlíci. Blbeček může být vcelku společensky přijatelný, zvlášť když se umí pěkně usmívat, ale spratek, který se ve škole odmítá učit číst, psát i počítat s chabou a trapnou výmluvou, že to už umí, je pohroma každého učitele, a když se usmívá, tak určitě jenom proto, že chce zakrýt, jaký je lump. Kdybych dostala tou cihlou po hlavě, byla bych spokojeně blbá, neřešila bych existenciální problémy než kde mají nejlevnější rohlíky a že ten můj Franta je hroznej vůl, a to by bylo věru pekné.

Kdybych byla blbější, lidé by mě měli radši. Máma tvrdí, že jsem intelektuální snob a má tím na mysli, že nevyhledávám potěšení ze společnosti zedníků nebo alespoň nižšího úřednictva a že občas použiju slovo delší, než jsou čtyři slabiky. Máma si neuvědomuje, že kdyby mě praštila do hlavy, dokud jsem měla měkkou lebku, tak by to nemusela řešit.

Kdybych neměla tvrdou lebku, tak bych byla hodná holčička, vedla život jásavého blba někde v kanceláři, vzala si Frantu od vedle a měla s ním nějaké to potomstvo a starosti o prorezlou Feldu, na nedělní výlet bychom jezdili do Teska nebo do Glóbusu a všichni by říkali, jaká jsem mílá pani. Jenomže já mám tvrdou palici, a protože mě lidé neměli rádi, když jsem byla tím intelektuálním snobem, tak mi nikdo neříkal, co by se mělo, protože se mnou nemluvili, že. Takže jsem si začala dělat, co se mi zlíbilo. A často jsem volila ty těžké cesty, jednak proto, že mi nikdo neřekl, že jsou těžké, jednak proto, abych všem ukázala, že zatímco oni nahánějí příslušníky opačného pohlaví, já se vzdělávám v, řekněme, japonské literatuře.

Kdybych neměla deprese, tak bych byla osobností placatější a primitivně spokojenější. Vzhledem k tomu, že jsem strávila nemnoho času v bolestech rozličných, dozvěděla jsem se, že jsem odolnější, než jako křehká blondýnka připouštím vzhledem. Když je člověk hozen na dno dostatečně prudce, tak se, byv pružný, totiž odrazí, a někdy vcelku vysoko.
Kdybych byla průměrná, měla bych snazší život, protože bych prožívala průměrné situace, na které existuje spousta modelů chování, takže člověk může být teoreticky řádně připraven dřív, než do takové situace dospěje. Kdybych byla průměrná, nemusela bych o spoustě vecí přemýšlet, protože ty mimoprůměrné by se mi nestaly. Kdybych nemusela přemýšlet, tak bych neměla touhu po vědění, a tak bych se zacyklila a postupně bych blbla. Kdybych nepřemýšlela, přišla bych o ten nejkrásnější pocit, který spousta lidí nemá - jako malé dítě jsem automaticky předpokládala, že neutlumitelnou touhu po vědění má každý, stejně jako každý dýchá. Postupně jsem zjistila, že touhu po vědění zdaleka každý nemá. Nechápu to dodnes, pouze akceptuji existenci tohoto faktu.

Kdybych tedy tou cihlou po hlavě dostala, měla bych omezené obzory a ani by mi to nepřišlo.

Kdybych měla sociální inteligenci, kterou nemám, protože Pámbu někde přidá a na opačné straně logicky ubere, tak bych s lidmi vycházela lépěji. Nemajíc sociální inteligenci, která například umožňuje chápat gesta a chování lidí, spoustu situací neodhadnu, takže jsem občas za neotesance, jako v případě toho chlapce, který o mě hojně jevil zájem a já myslela, že je to kolega, kterého holt zajímá práce, tak si o práci občas zajdeme po práci popovídat do kavárny. Když mi donesl pugét, tak jsem mu na to řekla, že si to asi spletl, že dnes má narozeniny ta paní z vedlejší kanceláře, že já až za tři měsíce... například. Většinu takových situací umím řešit tím mozkovým mlejnem, učím se totiž rychle... ale stejně to občas drhne.

Kdybych nebyla obecně uznávaným excentrikem na několika frontách, tak bych měla nudný život.

Kdybych neměla tu nejúžasnější věc, jaká se člověku může přihodit, touhu po vědění, která občas dopustí ten neskonale slastný pocit Teď jsem to pochopila (aby bylo jasno, nějaký pitomý sex, peníze apod. jsou proti tomu jarním vánkem).

Takže čert vem životní obtíže. Co mě nezabilo, to mě zocelilo, minulost můžu používat jako zdroj poučení, i když velmi často jen v tom, kudy cesta nevede. A trápit se, že kdybych se před deseti lety víc snažila, tak bych už francouzsky mohla dávno umět, je blbost. Zvlášť když vím, že až dostanu ten flek u Societé Generale, tak se tu žabožroutštinu za měsíc naučím.

Kdyby měly ryby nohy, jezdily by na kole. Ale protože nemají, tak musí plavat. Co se dá dělat. Skučením ještě nikdo svět nenapravil, takže táhněte makat, milé děti (což je to, co bych si podadila, kdybych se potkala jako pětiletou... nebo desetiletou nebo patnáctiletou nebo kdykoli jindy).

Vaše čtenářka Gentiana


Dokonalé :)! Moc děkuju za příspěvek, pořádně jsem se u něj nasmála :). Skvěle napsané a svým způsobem úchvatně pravdivé :).

redakce@zena-in.cz

Reklama