Vendula Kubalíková, zástupkyně šéfredaktora


Další měsíc pryč? Podle fotek v telefonu třídím a lovím vzpomínky. Ty nejhezčí se vztahují k Budapešti, kam jsme si na pár dní jako rodina odskočili. Mám to město moc ráda, je hrdé, majestátní a zároveň žije. Centrum není takový skanzen jako naše Praha. Dceři jsme koupili koloběžku a ona nebrblala, že ji bolí nožky. Dva dny jsme strávili pod vodou a nad vodou, protože předčasné léto dorazilo i do Maďarska. Koupali jsme se v lázních Széchenyi i na koupališti na Margaretině ostrově. Budapešť nazklamala a závidím bratrovi, který tam již několik týdnů pracuje na své další knize. 

Cestou z Maďarska jsem si v rodném Znojmě odskočila na třídní sraz. Uplynulo dvacet let od maturity, netuším jak, ale stalo se to. Už nevypadáme na 18, přibylo hodně dětí, pár kil i břichů, ubylo vlasů, ale jinak se toho moc nezměnilo. Dost jsme se nasmáli u fotek z vody, lyžáků nebo školních výletů. Proč jsem si tehdy myslela, že ostříhat se nakrátko bude ku prospěchu? Dorazila jsem domů nad ránem, to je myslím dostatečná známka toho, jak dobře jsem se bavila. 

A největší příval emocí přijde na závěr. Přání ke Dni matek a besídce ve školce se nevyrovná asi žádný předešlý zážitek...

Kristina Vodičková, editorka

Květen byl pro mě celkem náročný a musím říct, že jsem ráda, že už je tenhle měsíc za mnou. Hodně věcí se stalo v mém soukromém životě a jakmile člověk musí začit řešit zdraví, je mu rychle psychicky ouvej. Nemůžu říct, že bych neměla i veselé zážitky, přeci jen domácí večírky s nejbližšími přáteli za to vždycky stojí a na ty budu vzpomínat ještě roky! Hodně se pilo a zjistila jsem, že když se pije na žal, bolí to druhý den více, než když pijete z radosti a oslavně. U mě to tak tedy fungovalo a jakmile na mě jdou chmury, radši si pustím film.

Jedna velká událost mi ale v květnu hodně zvedla náladu, a to byl koncert Marpa a Troublegangu. Hudbu miluju a žánrově poslouchám téměř všechno, takže i rap je můj oblíbený a Marpa poslouchám od jeho začátků. Nevěřila bych, že on to zvládne dotáhnout tak daleko a obdivuji jeho píli a sílu na to, prorazit bez téměř nulové podpory médií a větších jmen, na kterých by se mohl zviditelnit, jako to dělají jiní. Jeho fanouškovská základna, do které se stále počítám, je opravdu jak velká rodina a koncert ve vyprodané O2 areně byl multižánrový a jeho show by obstála i ve světě. Smekám před ním a těším se, že ho letos uvidím znovu na festivalu Aerodrome, kam se v červnu chystám. Hudba mě dobíjí víc, než cokoliv a naživo ještě víc. Jestli utrácím hodně za kosmetiku, tak ještě víc utratím za vstupenky na koncerty, ale ty zážitky jsou pak na celý život.

Marie Cicvárek Fléglová, redaktorka

Přestože neprocházím úplně lehkým obdobím, vlastně se květen povedl na jedničku (být pozitivní je tak fajn!). Mým největším zážitkem byl maraton. Počasí přálo (možná až moc), krize nepřišla (ani jednou) a opět jsem si ověřila, že je to nezapomenutelný zážitek (a už se těším na repete). Maraton, to není jen běžecký závod, je to také trochu boj sám se sebou a svou hlavou. Je to 42,195 kilometrů dřiny, potu a rozpáleného betonu. Je to ale také pro každého tak trochu cesta s příběhem, kdy na konci čeká kromě medaile ta největší odměna – dokonalé a nepopsatelné štěstí. Těžko se to popisuje, ale vám rozhodně doporučuji, pokud je samotný běh na vás příliš, jít si stoupnout příští květen do cílové rovinky v Pařížské a dívat se na ty emoce, úsměvy, občas i agonii a bolest, tanečky a radost. Úžasné! Po tom závodě mi došlo, že mám v sobě asi mnohem víc síly, než jsem si původně myslela a že některé věci asi opravdu zvládnu vyřešit bez úplné psychické újmy.
Užila jsem si také prima víkend v Liberci se svojí psí holčičkou – spratkem, který se velmi rád válí v mrtvých rybách a pak se omluvně lísá na můj klín. Štěstí, že tahle láska je opravdu bezmezná a nenaruší ji ani ten příšerný smrad.
Radost mi také udělaly mé novinky v šatníku – oversized džíska, proutěná kabelka nebo třeba trička z výprodeje Levi’s. A dokonalou tečkou byl poslední květnový den na Jiřáku a latinské slavnosti Merkádo. To jaro je stejně fajn, nemyslíte?

Markéta Škaldová, redaktorka

Tak tento měsíc se u mě odehrálo hned několik věcí. Některé byly velmi příjemné, jiné už méně. I to ale k životu patří. Ovšem to nejzásadnější bylo, že jsem si pořídila pejska. O tom jsem snila už dlouhé měsíce, ale nějak jsem se nemohla rozhoupat. Jednou v neděli našel můj tatínek inzerát, kde se nabízela holčička brabantíka. To je rasa, po kterém jsem toužila. Jsou to takové roztomilé příšerky. Na popud rodiny jsem na číslo zavolala a jelo se. Po dlouhém přemýšlení jsem si fenku nakonec odvezla. Zpočátku to byla taková malá hromádka neštěstí. To se mi moc nelíbilo. Chtěla jsem psa veselého, proto jsem tolik váhala. Je to už 14 dní, co mi ta malá rošťanda dělá radost. Totálně jsem se do ní zamilovala. Musím říct, že je krásné ji mít, ale náročné zároveň. Vše skloubit dohromady... Tím, že Gerta (jmenuje se Gertruda) vyrůstala mezi smečkou, která ji dlouho šikanovala, je trochu zlomená. Vše se ale učí rychle, zvláště některé věci, jako je válení se v posteli (a to jsem psa do postele nechtěla). Už umí i tři povely, chodí poslušně bez vodítka a celkově se hodně otrkala. Nejspíš ale vždy bude taková bázlivější, ale co, každý máme nějaké chyby.

Julie Hájková, redaktorka

Květen jsem si s plnou parádou užila hlavně doma, na zahrádce, kde všechno kvete a začíná plodit. Ne že by nebylo kam jet, ono nebylo čím. Celý měsíc jsem měla auto v servisu. To mě jen utvrdilo v tušení, že bych byla bez vozu jako bez ruky. Z naší vísky sice jezdí (občas) autobus, nicméně s malým dítětem a všemi jeho nezbytnostmi se mi takto cestovat příliš nechtělo. Přesto jsem to jednou, kdy nebylo zbytí, zkusila.

Pečlivě jsem se na tu cestu nachystala a vytřídila z přebalovací tašky vše alespoň trochu postradatelné. Nosítko doma ale nezůstalo. Hned na zastávce jsem do něj děcko usadila, to kdyby se v autobusu zrovna čirou náhodou nenacházel žádný gentleman, a já musela kočárek do schodů vyvléct sama. S prázdným to jde přece jen lépe. Jenže, jak jsem záhy zjistila, byla jsem zbytečně skeptická. Vyřítilo se mi na pomoc hned několik mladíků. Že by ta morálka na venkově byla přeci jen ještě nezkažená? :-)

Už jsem se chtěla cestování hromadnou dopravou s malým dítětem omluvit a vzít ho na milost. Třeba jako příjemné zpestření a dobrodružství. Ale během těch pár ujetých kilometrů, jsem to nestihla. To pravé „dobrodružství“ totiž teprve přišlo. V zatáčkách řidič, ve snaze zabránit střetu s jiným vozem, rázně dupl na brzdy, takže naše zavazadla putovala po podlaze o pár sedadel dopředu. A na svém místě nezůstal ani zabrzděný kočárek. Malý naštěstí seděl vedle mě, na sedačce opatřené bezpečnostním pásem, který ho alespoň trochu přidržel. Že bych to v té rychlosti zvládla já, sama letící dopředu, tak naivní nejsem. Nikomu se nic nestalo, byl to jen ťukanec. Nedovedu si ale představit, kdyby šlo o vážnější nehodu. A tak jsem cestování autobusem s malým dítětem, tentokrát z obavy o jeho bezpečnost, opět zavrhla.

Díky bohu (a mechanikovi) mám už zase auto doma! No, že budu v červnu zase nejspíš sedět doma kvůli tomu, kolik oprava stála, to už je věc jiná… :-)

NÁŠ INSTAGRAM @ZENA_IN.CZ
Pokud vás zajímá, co nás bavilo během celého roku 2017, tak všechny články najdete kliknutím na #CO BAVILO REDAKCI.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama