Dnešní téma nemusí být plné facek a ran. Vychovávat se dá i bez nich. Přečtěte si názor čtenářky snickem Ahoi, za který děkujeme.

Milé ženy-in, ráda bych reagovala na nadhozené téma. Moje dětství bylo krásné a ráda na něj vzpomínám i přes to, že od 15 let žiju v neúplně rodině s otcem a bratry. Leckdo si jistě umí představit situaci takto dospívající dívky. Musím upozornit, že za celou dobu mého života na mne matka ani otec nevztáhli ruku. Nikdy jsem nedostala nařezáno kvůli známkám. O každém průšvihu jsme si s rodiči byli schopni promluvit. Rodiče mne tak naučili o všem přemýšlet. To j, myslím, nejdůležitější na výchově dítěte - nikdy ve mě nevyvovaly strach svěřit se s problémem, měla jsem k nim důvěru a oni ke mně. V době kolem mých 11 let jsem se začala opravdu intenzivně věnovat hudbě. Začalo to hrou na piano a klávesy, pokračovalo posloucháním všeličeho, než jsem se našla v rocku.

V pátnácti letech, když jsem přišla o matku a nastupovala na střední školu, jsem znala kapely od A do Z, věděla o nich první poslední, učila se texty.. V té době jsem hodně těžko překonávala ztrátu. Ve třídě jsem neměla kamarády, učení mi nešlo, o víkendech jsem seděla zavřená doma se sluchátky na uších. Nedbala jsem o sebe, praštila jsem s hudební školou, přemýšlela o útěku ke drogám. Táhlo se to od deseti k pěti.

Finanční situace doma byla hodně špatná. Veškeré náklady pokrýval zatím jen otec, dva starší bratři studovali. Jediné, co jsem měla byla hudba. Obdivovala jsem zkrachovalé ( ačkoli kdysi geniální) kytarové sólisty, ale nebyla jsem schopná dát se dohromady a něco začít.

Pamatuji si na tu zimu, kdy jsem si celý dlouhý večer povídala s otcem, v mých 16 letech až neuvěřitelně v klidu, filosofovali jsme u kávy, mluvili jsme tehdy snad o všem. A pak se to stalo, dostala jsem od něj i přes všechnu tu finančí tíseň a jeho problémy kytaru.

A to mě nakoplo. V květnu mi bude 24 let. Hudbu miluji stále a věnuji se ji znovu i aktivně. Mám stálou známost, dobré přátele, maturitu a nikdy jsem se nepostavila proti zákonům. Řekla bych, že jsem slušný člověk - i když tuhle frázi nemám ráda, každý má přeci jiné měřitko "slušnosti" a to jen a jen díky mým rodičům - těm, kteří mě celou dobu vedli a podporovali v tom, co jsem milovala.

Dobrý rodič podle mne nepoužívá měchačku, ale slova. Měl by vědět, jak své dítě motivovat, jak dát najevo, že je něco špatně, naučit ho, aby dokázalo nést odpovědnost za své činy samo. Protože když si člověk nabije pusu sám, lépe pochopí proč se tak stalo.

Ahoi

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Děkujeme za zajímavý názor na dnešní téma. Jaké výchovné metody praktikovali vaši rodiče, milé ženy-in? Jaký jste rodič vy?

Napište nám na redakce@zena-in.cz

Reklama