Bulvár

Člověk se může vracet na stejná místa, ale měl by být jiný

Patří po desetiletí k největším zjevům českého divadla. Není každý den na televizní obrazovce, ale ten, kdo si za ní zajde do divadla, určitě nebude zklamán. Už na počátku kariéry v šedesátých letech ji označovali za herečku s tajemstvím. Po mnoha životních peripetiích, úspěších i prohrách její herecké charisma ještě zesílilo.

Svoje ženské charaktery modeluje s dvojznačností, která je dána jejímu zjevu i projevu - s andělskou čistotou a živočišnou erotičností. Ve zralém věku vytváří postavy žen o desítky let mladší a uchopí jejich charaktery s nadhledem i vášnivostí. (Rozmarná Madelaine ve všemi barvami hrající Carriérově Terase a tragická postava Varvary Stavroginové v temném představení Dostojevského Běsů nebo paní Zittelová v Thomasově Náměstí hrdinů.) Že jsou to herecké výkony excelentní, svědčí i ocenění umělecké práce herečky Marie Málkové- Grossmanové. Dosáhla toho, co zatím v Čechách nikdo: tři sezóny po sobě byla nominována a následně oceněna Cenou Alfréda Radoka za ženský herecký výkon. Letos k Ceně A. Radoka přidala i nominaci na Cenu Thálie.

Hned po absolutoriu na DAMU je Vaše jméno spojováno s nejprogresivnější pražskou divadelní scénou šedesátých let, s Divadlem na Zábradlí. Tam Vás pozval do angažmá dramaturg a režisér Jan Grossman, se kterým se váš osud prolnul nejenom profesionálně, ale i lidsky.

Nastoupit po škole do divadla, které už tenkrát mnoho znamenalo, setkat se s Janem Grossmanem a účastnit se vzniku dalšího období, které je hodnoceno s odstupem jako významná éra českého divadla, co víc si mohl začátečník přát. Vlastně rozvíjím a žiju z toho, co jsem se s ním a od něho v šedesátých letech naučila. I s odstupem času vidím pro sebe toto období jako zázračné, možná i proto, že rokem 1968 na dlouho všechno skončilo a kontinuita mojí herecké práce byla na dlouho zpřetrhána.

Věhlas souboru byl velký a byl zván na mnohé mezinárodní festivaly. V létě 1968 jste pobývali s Divadlem bez Zábradlí v zahraničí a kdybyste se po okupaci nebyli vrátili, každý by asi váš krok pochopil.

Na konci sezóny 1967/68, která byla plna nadějí a úspěchů, jsme zkoušeli inscenaci Pomsta ruské siroty od "celníka" Rousseaua. V srpnu jsme odcestovali do Holandska, kde Jan domlouval zájezd divadla a svoji pohostinskou režii. O událostech 21. srpna jsme se dověděli v Haagu a manžel zde okamžitě dostal nabídku k stálému angažmá. Jenomže on ani tehdy, ani později nechtěl být emigrantem. Nebylo to žádné laciné vlastenectví, ale on věřil, že utíkat se má jedině, když jde o život. Na začátku září jsme odjeli do Říma, kde list L´Espreso pořádal tiskovou konferenci k srpnovým událostem v Praze, a můj muž, i když dostal nabídku být ředitelem divadla v San Marinu, se spolu se mnou přes Holandsko vrátil zpátky do Československa. Vrátili jsem se hlavně kvůli Zábradlí, abychom je s koncem roku 1968 nadlouho opustili.

Přirozenou potřebou herce je hrát co nejvíc a postavy v co nejširším charakterovém spektru. Vám se povedlo nejenom to, ale vaše divadelní kreace posledních let jsou ženami jakoby bez věku.

Po odchodu ze Zábradlí jsem byla 15 let bez angažmá. Právě ve věku, kdy herec nejvíc roste, nabývá zkušenosti jsem přišla o možnost kontinuální herecké práce. Občas jsem měla štěstí hrát i v kvalitních inscenacích, ale bylo jich málo.  S o to větší vervou jsem se vrhla do rolí, které mi nabídli nejprve v osmdesátých letech v Divadle S. K. Neumanna (Iokasta v Královi Oidipovi, Marta v Kdo se bojí Virginie Woolfové, Isabella v Oku za oko, Princezna Turandot ve stejnojmenné hře...) pak po revoluci v Divadle Na Zábradlí (nejprve v Grossmanem režírovaných inscenacích - Pokoušení, Don Juan, Kafkovo brko, pak Pitínského Pokojíček, Genetovy Služky) a znova Libeň -tentokrát už v Divadle pod Palmovkou. Ale role, na které herec čeká, jsem dostala až mimo angažmá: Irina v Dočekalově nevšedním výkladu Čechovových Tří sester v Divadle Komedie, Paní Červová v Schwabově Lidomoru v režii Dušana Pařízka taky v Komedii, Madelaine v Ceriérově Terase v Divadle na Zábradlí i Varvara Stavroginová v Běsech, který je na repertoáru Divadla v Dlouhé. Poslední rolí je paní Zittelová z Náměstí hrdinů opět v Divadle Na Zábradlí. (Za tuto roli získala M. Málková potřetí za sebou Cenu Alfréda Radoka.) Je to postava, která pro mě zůstává neustálou otázkou. Pojetí režiséra Juraje Nvotu je vskutku odvážné, nicméně Zittelová na autorské premiéře, kterou inscenovali ve vídeňském Burgtheatru – ještě za osobní účasti autora, v roce 1988 - byla "prý" ještě erotičtější. Díky režijním koncepcím talentovaných režisérů, se kterými můžu pracovat, vznikly skvělé inscenace a v nich postavy, při kterých věk interpreta není tím nejdůležitějším.

Po listopadové revoluci jste se i s manželem na Zábradlí vrátili.

Grossman nežil z minulosti, nebyl nikdy zatrpklý, pořád se učil, pořád něco nového zkoušel, práce pro něho nebyla nikdy dokončena. A tak i když se vrátil do stejného divadla a opakoval některé tituly na různých jevištích, nikdy to nebylo stejné. Popřel svým životem tezi, že není možné vstoupit dvakrát do stejné řeky. Já a i on jsme vstoupili dokonce třikrát. Je to možné, jen já už nemohu být stejná. Člověk se může vracet na stejná místa, ale měl být jiný. Myslím si, že Jan to věděl a i proto při svém návratu po revoluci uspěl.

O konfliktu v Divadle Na Zábradlí na počátku devadesátých let mezi Janem Grossmanem a stávajícím souborem bylo napsáno mnohé. Odchod některých předních herců byl tenkrát značně dramatický. Jak se s odstupem času díváte na tu dobu?

Nebyla jsem tenkrát přímo v divadle, a tak celou situaci jsem vnímala jen a jen přes reakce a postoje mého manžela. Vím, že jej to bolelo, ale on to nedal na sobě znát. Byl zklamán z jednání lidí, kteří i díky němu na jevišti vytvářeli nejlepší herecké výkony ve svém životě. Na to, co následovalo - např. v podobě novinových článků, reagoval s úsměvnou sebeironií: "Kdybys věděla, co o mně psali v osmačtyřicátém a osmapadesátém! To už je můj úděl!" Je pravda, že to nečekal v této době, kdy všechno proti čemu stál tolik let, zmizelo. Mnozí z těch aktérů se dnes tváří, že se vlastně nic nestalo. Někteří to svádějí na dobu. Já jenom vím, že přes všechno trápení byl Jan Grossman až do úplného konce statečný a vyrovnaný.

Jako přímý účastník zkoušek na Oidipa v tehdejším Divadle S. K. Neumanna v polovině osmdesátých let, jsem byla popuzena vší silou svého mládí proti postojům některých "národních umělců" vůči režisérovi Grossmanovi. Proč toleroval všechnu tu hrubost ?

Nad jeho gentlemanstvím se svědkové střetů mnohokrát pozastavovali. Říkával: "Já si přece nebudu kvůli hercům měnit povahu!" Provokoval svojí důsledností, hodně lidem lezl na nervy jasností svých formulací a konsekventností svého jednání. A to, že jej nevyprovokovali k podobným nízkostem jaké dělali sami, to je popuzovalo ještě víc.

Myslíte, že při tvůrčí práci a speciálně při herectví je důležité osobní sblížení nebo přímo přátelství?

Pro mě to není podstatné. Určitě nejsou příjemné situace, když se lidé nenávidí a pak mají hrát na jednom jevišti. Nicméně já mám zkušenost, že nemusí přijít k žádnému mimopracovnímu kontaktu, abych já jako herečka mohla kvalitně komunikovat s kolegou při zkouškách nebo při představení.

Režírovat ženu tak výrazné osobnosti, jakou byl Jan Grossman, je z pozice těch, kteří vás k spolupráci oslovují, náročné. Jaký je váš vztah k režisérům?

Byla jsem za svého života režírována i mnoha jinými lidmi, takže proč? Já režiséra respektuji vždy, a čím víc mi on dá, tím víc jsem já schopna dát jemu. Když mi však nedá podněty, moje práce je o to těžší. Stane se, že máme odlišné názory na výklad nebo výrazové prostředky, ale ono se to během práce vstřebá a zůstane jenom to pozitivní pro inscenaci.

Bez zázemí stálého angažmá jste po tři roky za sebou získala nejprestižnější divadelní ocenění - cenu pojmenovanou po příteli vašeho muže, po Alfrédu Radokovi. Co pro vás znamená takové ocenění?

Je pravdou, že nejlepší role posledních let jsem vytvořila vlastně jako host různých souborů. Jsem vděčná za tato ocenění i kvůli Janovi, který měl s A. Radokem dlouholetý blízký vztah. Někdy si však říkám, že role, které jsem hrála u něj, byly aspoň tak dobré jako tyto oceněné, a tenkrát protože Grossman žil, nebyla vůle říct, je to dobrý výkon. Na Radokově ceně si nejvíce vážím její objektivity: výsledky vzejdou z ankety a nejsou ovlivňovány žádnými osobními vztahy a vkusem jednotlivých hodnotitelů.

Děkuji za rozhovor a přeju mnoho pěkné umělecké práce.

   
30.04.2004 - Společnost - autor: Mária Uhrinová

Komentáře:

  1. avatar
    [2] Aja [*]

    Taky se mi líbí
    (uma): nechtělo to větší fotografii? Určitě ji tu spousta lidiček zná...jen si nejsou jistí nebo jim to nedochází...
    /Nojoooo....tu přece znáááám... /

    superkarma: 0 30.04.2004, 13:23:58

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme