Reklama

Narozdíl od většiny žen jsem se na doživotní zodpovědnost za živého  tvora necítila, své výchovné předpoklady jsem vždycky považovala za  mizerné a tak jsem dítěti odolávala hodně dlouho.

Dnes je úplně  normální mít první dítěi ve třiceti, ale rozhodně to neplatilo ještě  na počátku 80. let. Manžel mě doslova musel ukecávat, což se mu dařilo  nejlíp na lyžařském vleku, na kotvě, protože odtud jsem nemohla  zdrhnout. Nicméně jsem nad tím začala přemýšlet a pak si řekla, že  když počít dítě, tak nejlíp na apríla a tak se také stalo. Když už  jsem věděla, že je to definitivní, začala jsem si přát holčičku a  devět měsíců jsem "chodila s Barborou".

Barbora narostla do pro mě  neuvěřitelných rozměrů a poslední týdny jsem se doslova valila po  světě s obrovským batohem v místě břicha (kdo poznal, ví o čem  mluvím :-)). Jednoho lednového večera se rozhodla podívat na svět. Dodnes nechápu, jak jsem mohla nekomplikovaně porodit osůbku o  hmotnosti téměř 4 kila a jak se mohlo stát, že se milá Bára cestou na  svět proměnila v kluka.

Sakra, kdo mi bude pomáhat s mytím nádobí, na  koho to vlastně budu šít šatičky a s kým budu klábosit na babská  témata... to mi proletělo hlavou a bylo jasné, že to budu muset nějak  pozvládat sama. Žádné "maminkovské" pocity se nedostavily, jen úleva,  že ten batoh už nemusím nosit. Vím, zní to hrozně.

Všechno se  převrátilo v momentě, kdy jsem se s milým miminem octla doma. Vůbec  nevím, jak jsem ten cirkus dokázala zvládnout, mimino bylo řádně  hyperaktivní a já se dva roky nevyspala. Pravda je, že místo holčičí  parády jsem se přeorientovala na parádu klučičí, zorientovala se v  "pánských" hračkách a zvykla si na život v "pánské domácnosti". 

Odměnou je mi dnes osmadvacetiletý 180 cm vysoký přítel, kterého bych  si nedokázala vymyslet, kdybych ho neporodila. O skoro šest let  později jsem si stejnou zkušenost (tentokrát to byla Anna) zopakovala.  Holčiček si užívám až teď, jen mi je kluci museli domů přivést a  konečně je famílie v rovnováze. Závěr? Někdy je dobré "nechat se ukecat".

CityCat přeje všem hezký den!

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven


A já už se bála, že z klučiny nemáte radost! :)

Pište mi své zážitky a dojmy z narození prvního dítěte, co to pro vás znamenalo, jak jste se cítila, jak vám bylo, kolik vám bylo, jak jste všechno zvládala, nezvládala, jak na to dnes vzpomínáte.

Pište na redakce@zena-in.cz

předmět: První dítě.

Vaše příspěvky budeme zveřejňovat a jedna z vás získá hezkou výhru, sadu čtyř hrnečků. 

hrnečky