Domácnost

Číňan


Jak už to na každé správné vesnici bývalo zvykem, téměř každý se tu snažil hospodařit. Na políčku či zahradě se urodilo obilí, brambory, řepa. Sekl se kdejaký kousek trávy, sušilo se seno. Lidé se snažili, jak mohli, aby si něco domácího vyprodukovali. A nebudeme si namlouvat i nyní nějaké pochybnosti o termínu „domácí“! Třeba taková vajíčka se s kupovanými velikostí, a už vůbec ne kvalitou, nedají srovnat... Nebo takový králík na smetaně... mňam!! Snad žádný chlívek nebyl prázdný. Všude to kdákalo, chrochtalo, pípalo, mečelo… A mrazáky se plnily.

Nejinak tomu bylo i u nás. Každý rok jsme tradičně zakončovali zabíjačkou vykrmeného prasátka. A ten, kdo ví, co je opravdu domácí zabíjačka, tak mi jistě dá za pravdu, že je to vlastně takový svátek pro celou rodinu. Konají se velké přípravy. Domluví se termín u řezníka, pozvou se na pomoc příbuzní a dobří kamarádi. Chystá se vše potřebné. A věřte, že je toho dost. Postaví se na dvorku kotel na vodu, z půdy se přinesou a umyjí různé nádoby. Vhodně se umístí veliké dřevěné necky, zvané „troky“, v kterých se již zabitý čuník posype smolou a opaří vřelou vodou, aby se snáze odstranily štětiny, což je dost důležité. Víte sami, jak je nepříjemné něco takového najít v pokrmu…


Z kuchyně to voní praženou cibulkou, loupe se česnek. Nesmí se zapomenout nakoupit dostatek koření, bez aromatické majoránky a mletého pepře by to nebylo ono. Uvaří se kroupy do jelítek, nakrájí se žemle do jitrniček, dá se chladit pivíčko a vše může začít.
Zabíjačka obyčejně začíná brzy ráno, aby se všechno pěkně v klidu stihlo. A hlavně, aby byl v poledne na stole ovárek s křenem. Chvíli se posedí, posnídá se bábovka a čaj. Zavdáme si „štamprli“ domácí slivovice, aby se vše, „jaksepatří“, podařilo.

„Tak, jdeme na to!“zavelí řezník a čuník to má spočítané... a dál to popisovat nebudu… Kdo by neznal tlačenku, jitrnice, jelita, polévku „prdelačku“, uzené, gulášek, řízečky a všechny další dobroty, které jsou výsledkem celého snažení. Takto se to u nás opakovalo každý rok.
Jenže co se nestalo…


„Mohli bychom, pro změnu, zkusit čínské prase... chlapi v práci říkali, že prý má masíčko vynikající chuti a není náročné na chov…“prohlásil jednou nadšeně můj muž. „No, když to chlapi říkali… tak to asi bude pravda…“odpověděla jsem s úsměvem. O svém záměru však neřekl své mámě - babičce, která nám s hospodářstvím hodně pomáhala. A tak 12. července k bílému praseti manžel přikoupil ještě černé – čínské. Záměrně uvádím datum. Zvíře vždy dostalo takové jméno, jaké bylo v kalendáři v den, kdy přibylo do chovu, a tak se to alespoň dobře pamatovalo. Mělo to hlavně praktické důvody, aby se snáze mapovala doba výkrmu… A tak jsme měli třeba Silvestra, Blaženu, Bonifáce, Žofku… Nositelé těchto jmen, prosím, neurazte se! Číňan byl Bořek.


Reakce babičky nás skutečně ale velmi překvapila. Ona, velká chovatelka a pěstitelka snad všeho... od nutrií a topinambur až po koně, manžela málem, doslova s čínským čuníkem v náručí, vyhodila…
„Panebože, co to je! Tak ošklivé prase jsem v životě ještě neviděla,…“ láteřila hlasitě babička. Paličatě vše umocnila ještě slovy, že ho prý krmit nebude... Zkrátka se jí nelíbilo. Manžel se jí snažil všemožnými způsoby opravdu roztomilé prasátko vychválit.


„Jsou to chytří, učenliví, takoví normální domácí mazlíčci…“snažil se pohotově argumentovat. Nevím však dodnes, jak dalece tomu tenkrát sám věřil… ale snažil se zachránit situaci, jak jen to šlo.
Jenže to by nebyla naše babička. Zanedlouho se s prasátkem tak skamarádila, že jsme se až divili. Chlívek mělo pořád otevřený, chodilo za babičkou po dvorku jako pejsek. Z Bořka se stal Bodříček a bylo vyhráno. Babička si ho

opravdu velmi oblíbila. Když zavolala: „Bodříčku, kde jsi?“ čuník přiběhl, spokojeně pochrochtával a jako by do rytmu kmital svým srandovním ocáskem. Mezi králíky, slepicemi, kozou a psem byl u ní vážně na prvním místě.


Jenže, jak už to tak bývá, přišla zima a nastal „prasátkův čas“... I babička věděla, že to tak musí být… V den

 

zabíjačky se však zavřela ve své komůrce, s nikým nepromluvila… Nic nevzala do úst. Zkrátka držela smutek. Zabili jsme přece Bodříčka!!

Po několika dnech jen stroze řekla: „Už mi sem nikdy nic nevozte! A hlavně ne se jménem…“ Byla to naše poslední zabíjačka.


 

Jana Švubová, vítězka kategorie: Příběhy ze života, soutěž Příběh roku. Máte do této kategorie lepší?! No tak nám ho pošlete a můžete vyhrát! Nevíte co? Koukněte SEM.

soutěž - kúra

 

   
13.06.2007 - Dům a byt - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [6] Audrey [*]

    Chudák Bodříček, takový dojemný příběh... .

    superkarma: 0 13.06.2007, 18:28:41
  2. [5] Matelka [*]

    Meander: A já zase, že to nebylo o den dýl.

    superkarma: 0 13.06.2007, 15:50:26
  3. avatar
    [4] Gabi [*]

    Ťapina:
    Aspoň se přestanou cpát vepřovým. Já si teda prasata pamatuju jako krvelačné bestie, které by klidně sežraly cokoliv, vč nás dětí. A ten smrad ...

    superkarma: 0 13.06.2007, 14:18:32
  4. avatar
    [3] Ťapina [*]

    Meander:

    superkarma: 0 13.06.2007, 11:34:56
  5. avatar
    [2] Meander [*]

    Jsem strašně ráda, že jste si to prase nekoupili o den dřív.

    superkarma: 0 13.06.2007, 11:30:50
  6. avatar
    [1] Ťapina [*]

    Třeba taková vajíčka se s kupovanými velikostí, a už vůbec ne kvalitou, nedají srovnat...
    - co se myslí tou kvalitou, množství bakterií?
    Nebo takové slepičky ze dvorku, onehdá se mě známá ptala, co by to mohlo být, že zařízla slepici a ona měla v kostech takové boule, skoro jako nádory, mají slepice rakovinu? "No, to byla nejspíš tuberkulóza?" "Cóóóó? a to je přenosné na lidi?" "Jo"

    superkarma: 0 13.06.2007, 10:52:30

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme