Tak jsem seriozním výzkumem vlastního přístupu ke svému image zjistila, že jsem nějaká divná a že mám patrně nebezpečně laxní přístup ke světově proslulým výrobcům. Asi mě nemají kluci z „Najku“ rádi. Kdo mě ale tutově miluje, jsou proslulé firmy „Lu-sing, Li-čong, Čum-sem, Čum-tam“ a podobně…

Upřímně se přiznám, že poznám Nike fajfku, poznám Adidas, i když – moment, tři pruhy, nebo čtyři? Jasně, tři, a kdyby si člověk nebyl náhodou jistý, tak to lze vysledovat podle ceny. Přímá úměra je zde naruby. Neboli čím míň, tím víc a obráceně.

Ale kdo by to řešil… No, někdo fakt ano!

K smrti jsem minulý týden urazila jednu známou, když mi ukazovala na svém synkovi vcelku pěknou mykinu.

kPovídám: „Super, ta je pěkná, v jiný barvě jsem ji koupila Johaně za tři stovky u „čongů“.“ To jsem neměla. Tedy, neměla jsem to říkat.

Tvář se jí zkroutila jako plastová lahev v sauně a oči vyvalily. „Tohle je mikina z GAPu, to asi nebude stejné,“ pravila a dívala se na mě, jako kdybych jí svedla manžela.

„No vidíte, to jsem ale popleta, že? No vypadají úplně stejně.“ Snažila jsem se.

„Tak cenově v tom asi rozdíl bude, že?“ vypadala, jako by snědla kilo citrónů.

„Nooo, to asi jooo – ale až ji chudák ve školní jídelně za tři dny nabatikuje rajskou polívkou, tak s ní vytřete podlahu jako já s tou Johaninou,“ usmála jsem se mile.

Neopětovala mi to. Neudělala by to, ani kdybych si vlastní ústa omotala dvakrát kolem hlavy.

A co je to za značku?

lDošel mi make-up. Objevila jsem jeden a jsem s ním moc spokojená. Člověk nevypadá, jako by si na hlavu natáhl punčochu, jen to hezky podbarví a trošku eliminuje kruhy pod očima, způsobené patrně genetickou dispozicí po otci. Ty jeho by ocenil nejeden artista.

I vydala jsem se pro jiný, ten stejný.

Vysvětlila jsem slečně za pultem, oč mi jde.

„Je to v takový lahvičce s pumpičkou, má to průhledný uzávěr a pumpička je šedá. Bude to hodně světlý, asi jako já.“

„ A značka?“

„A sakra!“

Nevim, prostě nevim. Já trouba nevim, co si dávám na obličej.

Místo abych se jela domu podívat, vzala jsem vypotřebovanou lahvičku.

Dostala jsem, co jsem chtěla, a nebudete mi to věřit, ale značku jsem zase zapomněla, přestože mi ji ta slečna řekla. Ne, není z nejlevnějších, ale já jsem s ním spokojená, a tak je mi to jedno. Nevím ovšem jak se jmenuje, kdybyste mě zabili.

Koupím, co se mi líbí za výlohou, a je mi fuk, kam vlastně lezu. U čongů jsem například oblékla Johanku za dvanáct set korun. Má dvě teplákovky, hafo punčocháčů, x triček, tři mikiny a miliony spoďárů.

Je mi srdečně ojedinělé, jestli se vrátí ze školy s temperou na hrudníku, protože prostě půjdu a koupím to jiné. Nebudu mít potřebu svou dceru zastřelit.

Vysvětlím jí, aby si na věci dávala pozor, aby příště byla opatrná, ale racionálně vím, že jedenáctiletá holčička má určité možnosti a navíc i zbrklé spolužáky.

Nechci stresované dítě, které se bude bát se ponořit do uměleckého transu jenom proto, že bude celou svou bytostí hlídat megadrahé tričko.

Ráda bych vychovala člověka, který si bude vážit věcí, ale nebude posuzovat druhé podle toho, jestli mají na visačce rybí kost nebo krokodýla, protože o tom hodnota člověka není.

Přehlídky mě baví

Přestože mi zdejší Číňanka už zdálky otevírá dveře se srdečným „Loblý den, vy dnes ale krásná,“ a já si tady levně nakoupím pět sukní, které doma pomocí provázků a barev dotvořím dle vlastní představy, doplním šatník o úplety, které vylepším korálkovým páskem, přesto miluji módní přehlídky v televizi.

Strašně mě totiž baví si představovat, kterak se slečna z mola, v klobouku velikosti menšího letiště a halence, ve které má ramena jako concord, rve v ranní špičce do hromadné dopravy.

Obdivuji invenci návrhářů a jejich zběsilé nápady, ale vlastnit bych to nechtěla. K čemu?

I když…

sPokud jedu do Tesca, tak kvůli jednomu místu.

Je to obchod, kde se prodávají věci, které (alespoň takové jsou mé informace) vyrábějí ručně jiní lidé kdesi daleko od nás.

Za směšnou cenu tento tovar, povětšinou vyřezaný ze dřeva, nebo ušitý, prodají, aby měli na obživu pro své rodiny.

To je jeden důvod, proč sem jezdím, a ten druhý je mi vlastní. Tyhle věci, mají duši.

Někdo na ně sahal rukama, opracoval je, dýchal na ně... žádná není stejná. Trošku mě mrzí, že cena, kterou oni dostanou, zdaleka neodpovídá ceně prodejní. Přesto to kupuju.

Navíc, nádherně to tam voní.

Taky jsem se rozšoupla

To je právě to, že kupuji věci zásadně  očima a vůbec netuším, co se jak jmenuje a kdo to vyrábí.

Jdu si takhle nakoupit zase něco ručně vyrobeného s duší a příběhem, když mě v jiné výloze doslova zachvátily šaty jako vystřižené z romantického filmu. Okamžitě jsem tam vplula a ukázala prodavačce, která tedy, musím říct, byla překvapivě ochotná, vyhlídnuté šaty. Drobné kvítky, stažené po prsama, spadlá ramínka, dole krajka...

k

Divže mě ta paní nenosila v náručí. Chňapla jsem oděv a zaplula do kabinky. „Nádhera!! Jsou kouzelný,“ šveholila jsem zpoza závěsu. „Už se jich nehodlám pustit.“

„Takže se líbí, mladá paní? Vezmete si je?“

„No samozřejmě!“

Vytopila jsem přes čtyři tisíce. Lehce se mi klepaly kolena. No a co, stejně jsou nádherné! :-)

Reklama