Bulvár

Čím bys chtěla být, až budeš velká?

Jmenovala se Iva. Měla hřívu kudrnatých vlasů, něžný pihovatý obličejík a hrudník po tatínkovi. Ve třídě neměla skoro žádné kamarádky, klukům se vyhýbala. Její jediná a největší láska byli koně.

U třináctiletých holek je pokojíček vylepený koňskými plakáty skoro povinnost - narozdíl od ostatních to ale Ivu nepřešlo. Každou neděli byla na chuchelském závodišti, veškeré volné chvíle trávila čištěním kopyt, hřebelcováním srsti a kydáním hnoje. Koňské rodokmeny znala nazpaměť. Když v devítce vyvstala otázka, co dál, neměla vůbec co řešit. Jediná potíž byla v tom, že na obor „chovatel koní" tehdy přijímali jen žáky, kteří už měli předem dohodnutou práci v nějakém statku, takže Iva rozeslala stovky nabídek, škemrala a sháněla. Když po prázdninách odjížděla do Kladrub, byla to ta nejšťastnější chovatelka koní na světě. Splnil se jí největší sen.

Za šest měsíců byla zpátky, zklamaná a otřesená. A nebyla to tvrdá dřina ani spartánské podmínky na internátě, co jí vzalo všechny iluze. Lidi od koní jsou drsní - a introvertní netýkavka Ivka to prostě nevydýchala. Co s holkou, která nepije, nekouří a zmůže se nanejvýš na nějaké to doprčic"? S koňmi si rozuměla skvěle, ale s lidmi vůbec.

Její kladrubský pobyt skončil jedné mrazivé noci, kdy se při jakési oslavě osazenstvo internátu komplet ztřískalo jako... no, koně by to nejspíš zabilo. Poté, co ji rozjaření spolužáci s flaškou honili po chodbách, ať se napije a je povolnější, utekla před nimi do stájí. Tam, zahrabaná v seně a obklopená svými milovanými zvířaty, přečkala noc - ráno běžela rovnou na stopa a domů. Do učiliště už se nikdy nevrátila, pro její věci dojel tatínek.

Smutný konec krásného snu. Když si vzpomenu, jak jsme Ivě v devítce všichni záviděli! Jako téměř jediná z nás totiž naprosto přesně věděla, co chce v životě dělat... Ztratila jsem ji pak z dohledu, když jsem o ní ale naposled slyšela, byla prý zaměstnaná v nějaké kanceláři. Kdoví, možná v dnešní době našla nějakou cestičku, jak se ke koním vrátit...

         A co vaše pracovní cestičky? Byly klikaté, nebo rovné jako podle pravítka?

         Věděla jste už od základky, že ze všeho nejvíc chcete péct dorty nebo léčit lidi?

         A když se vám vaše přání splnilo, bylo to nakonec takové, jak jste si představovala?

            Kdybyste znala kouzelného dědečka, který by vás mohl z fleku udělat herečkou, 
cestovatelkou, majitelkou butiku nebo třeba pilotkou dopravního letadla,
o jakou práci
byste ho požádala?

          Já vám takové přání sice splnit nemůžu, zato moc ráda uveřejním vaše příběhy. A ten nejlepší samozřejmě odměním dárkem.

Pište jako vždy na vám dobře známou adresu redakce@zena-in.cz!

   
15.12.2006 - Společnost - autor: Eva Jedelská

Komentáře:

  1. avatar
    [105] Evik8 [*]

    Tým čím som chcela byť nie som,ale kto vie,možno raz budem .Hlavne,že ma moja práca naplňuje aj tak a mať sny a túžby je dobré,poháňa to vpred.Som však rada,že som sa nestala učiteľkou jak si to priala moja mamka

    superkarma: 0 15.12.2006, 23:48:25

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme