U některých vašich příspěvků jsme se tady dobře bavili všichni a navíc jsme se postupně rozvzpomínali na termíny, ze kterých stejně jako vy, trpíme kopřivkou…

A naopak jsme se zamysleli, kolikrát za den řekneme nějaké své oblíbené „něco-něco“ „ „a tak dále“ „značně“ „pročež“ či „v podstatě“…

Když to shrneme, nikdo nejsme dokonalý a nějakého toho svého žolíka, nebo pár „berliček“ máme všichni.

Na druhou stranu je zajímavé, jak někoho nějaké slovo nebo slovní spojení přímo dohánějí k šílenství a jiného to stejné nechá zcela chladným.

Můj přítel Radek jednou řekl jednu moc zajímavou věc.(tedy on jich řekl jistě víc, ale tuhle si pamatuji). Pravil, že jazyk je živá věc. A já myslím, že je to pravda.

Vždyť kolik výrazů už dneska vůbec nepoužíváme, a když je někdo vysloví, působí divně, a naopak na kolik jsme si už tak zvykli, že nám přijdou běžné.

Takové štokrle už asi málokdo pozná, zato ví přesně, co jde kdo dělat, když si jde umýt hedku.

Osobně například proti jemnému vložení angličtiny do české věty, nic nemám a občas to působí i barevně a zajímavě.

To je pro mě mnohem horší, když mi někdo popřeje třeba „hodně štěstíčka“. Přijde mi to debilní.

Dále pak mě dráždí

Ouška

Pupíček

Sušenek

Hrádek

Paninka

Kobylka

Kotoul

Hartusit

Kozenka

Frajerka

Hniloba

Ahojky

Čupr

Pršiplášť

A model „dej mi hubana“ ( dala bych spíše pěstí)

Dále mě souhrnně popouzí všechna ta blbá slova v televizním cvičení vždy s nějakým moc namakaným, permanentně se usmívajícím a nikdy se nezadýchavším instruktorem. Jak slyším „steptač“ – prchám.

Cenu na nejlepší příspěvek jsme společně udělili Dante Alighieri, která to shrnula skvěle za všechny.

Reklama