Připravili jsme pro vás seriál s Nadací Terezy Maxové dětem. Dozvíte se v něm více o problematice dětí a ústavní péče. V prvním díle vám prozradíme, kde je problém institucionální péče o dítě.

Hana strávila dva roky v kojeneckém ústavu. Je hodná, říkaly o ní zdravotní sestry, když si pro ni přišli náhradní rodiče. Jenže nebyla to pravda. V novém domově dítě jen řvalo, i když mu říkali Haničko. Hladili ji, chovali, zpívali, četli a zase hladili. Nic nepomohlo. Řev, křik, slzy. Někdejší chovankyně kojeneckého ústavu nedokázala v novém domově spát.

Nadace Terezy Maxové

Dnes tento případ řeší příslušný odbor Ministerstva práce a sociálních věcí. Už se ví, proč Hanička nespí. V kojeneckém ústavu si zvykla na zodac, který je normálně podáván alergikům. Hanička sice žádnou alergií netrpí, ale onen medikament má jednu zřejmou „ústavní“ výhodu: utlumuje až ke spánku.

Je otázka, jak dlouho bude trvat, než si Hanička odvykne - a bude schopna přirozeně spát. Je otázka, jaká další traumata, s pobytem v kojeneckém ústavu spojená, na ni samotnou a na její náhradní rodiče čekají.

Ačkoli to v České republice není veřejně a všeobecně přijímanou skutečností, v dohledatelné vědecké literatuře neexistují za posledních šedesát let žádné důkazy o jakémkoliv pozitivním vlivu institucionální péče na raný vývoj dítěte. Naopak. „Desítky vědeckých studií jednoznačně poukazují na fakt, že jakýkoliv pobyt dítěte v institucionální péči v raném období vývoje je z hlediska další prognózy jednoznačně silně negativní,“ říká PhDr. et PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., jenž působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN a na Pediatrické klinice tamtéž.

Hana a její ústavní „sestry“ a „bratři“ mají smůlu, že se česká společnost ve vztahu k ústavní péči o děti zasekla. Zatímco v osvícenější části Evropy rušili dětské domovy a kojenecké ústavy v sedmdesátých letech minulého století, v České republice bude tento krok nutné teprve vybojovat. Přitom - jaký paradox! Zahraniční experti přiznávají, že k zásadnímu obratu ve prospěch rodinné péče významně přispěly práce českých odborníků, profesora Zdeňka Matějčka a docenta Josefa Langmeiera.

Stejně jako v mnoha dalších oblastech, i v ochraně práv dětí musí Česká republika teprve objevit (vlastní) kolo, a to jen proto, že jsme dlouho ignorovali objevené. Důsledkem tohoto dlouhodobého přístupu je neúměrně vysoký počet českých dětí umístěných v institucionální výchově. Podle údajů organizace Eurochild je ve státech Evropské unie v tomto typu péče (v kojeneckých ústavech, dětských domovech, diagnostických ústavech, dětských domovech se školou, výchovných ústavech a domovech pro osoby se zdravotním postižením) umístěno přibližně 140 000 dětí. Česká republika se na tomto počtu podílí téměř 8 %, ačkoliv její podíl na počtu obyvatel EU činí pouhá 2 %.

Nepřehlédnutelně vysoký je i počet velmi malých dětí, umístěných v České republice do ústavní péče. Podle údajů Ústavu pro informace ve zdravotnictví bylo v roce 2010 do ústavní péče umístěno 2077 dětí ve věku do 3 let, což je nejvyšší počet od roku 1998. Nejčastějším důvodem pro umístění byly sociální důvody (45,9 %). Z těch dětí do tří let, které byly v roce 2010 z ústavu „propuštěny“, odešlo 54 % do vlastní rodiny. Přes 25% propuštěných strávilo v ústavu více než rok.

Jak ukazuje tabulka, srovnávající následky působení kojeneckého ústavu a pěstounské péče na přechodnou dobu, Haničce rozhodně nejde jen o spánek (autorem srovnání je již citovaný Radek Ptáček). Jde o mnohem víc; o následky na celý život. I proto se nelze divit, že Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) a Dětský fond OSN (UNICEF) zahájily letos v červnu kampaň, jejímž cílem je zajistit, aby malé děti do tří let věku již nebyly posílány do státních zařízení ústavní péče.

Českou republiku to neomlouvá, ale ze zpráv dvou zmíněných organizací vyplývá, že po celé Evropě a střední Asii, včetně zemí Evropské unie, žije více než milion dětí a dospělých v dlouhodobé ústavní péči, kde často až do konce svého života strádají; že děti, žijící ve státních ústavech, trpí násilím a zneužíváním; že stovky tisíc novorozenců s různými postiženími jsou - v souladu se zavedenými postupy - umisťovány do státních ústavů, kde je závažným způsobem ohrožen jejich náležitý vývoj.

Na jednání Evropského parlamentu, které svolala irská europoslankyně Mairead McGuinnessová, vyzvaly UNICEF a OHCHR vlády v Evropě a střední Asii k tomu, aby se při přípravě nových národních pravidel a postupů, při sestavování rozpočtů a při navrhování služeb řídily potřebami a právy nejmenších dětí a zároveň dodržovaly mezinárodní a evropské normy. Součástí této výzvy je také žádost, aby děti byly do ústavních zařízení umisťovány pouze krátkodobě v zájmu vyřešení naléhavých problémů nebo v rámci předem naplánovaných opatření na dobu nejdéle šesti měsíců.

V reakci na podobná doporučení, přicházející ze zahraničí, se můžeme hádat s celým světem. Můžeme rady a názory zesměšňovat, jako jsme se o to pokoušeli v případě klecových lůžek a aktivity J. K. Rowlingové. Nebo můžeme jít do nějakého dětského domova vymalovat, nakoupit ještě víc plyšáků a tvrdit, že dětem přece nic nechybí; mají to tam tááák hezké...

Anebo se můžeme začít zabývat podstatou, která je prostá i složitá zároveň: chránit děti znamená opravdu chránit děti; a ne pracovní místa či pohodlí dospělých, společenský zvyk, historické předsudky, odkaz jakýchkoli odborníků, kteří s ústavním světem svázali život, anebo prostě jen neschopnost státu.

Za neschopnost státu přitom můžeme považovat i skutečnost, že veřejností sentimentálně přijímaná zařízení ústavní péče nesplňují podmínku odbornosti. Kdo by se nadál, že ve většině dětských domovů, ale i výchovných ústavů, není dostatek odborníků s kvalifikací psycholog nebo speciální pedagog? Ale je to tak: převažující většinu zaměstnanců na pozici vychovatelů tvoří osoby se středoškolskou kvalifikací, doplněnou o tzv. pedagogické minimum. Žádný zákon neurčuje minimální počet pracovníků s odbornou kvalifikací z oboru psychologie nebo speciální pedagogiky, takže ústavní zařízení nemají povinnost mít takové odborníky k dispozici.

Pro představu, co všechno tato informace znamená, nemusíme mít divokou fantazii. Stačí si uvědomit, jak to asi vypadá, když se v jednom domově sejdou děti s anamnézou týrání nebo sexuálního zneužívání, děti s anamnézou zanedbávání hmotných potřeb a sociální nouze, děti, o něž rodiče nejeví zájem a děti s lehčí formou poruch chování, jako je například ADHD. Každé z těchto dětí potřebuje zcela specifický přístup jak vzhledem ke své anamnéze, tak vzhledem ke specifickým charakterovým a povahovým vlastnostem a individuálním potřebám.

Jistě není náhoda, že přednost péči rodinné před péčí ústavní deklaruje dlouhodobě většina českých politiků. Onu prorodinnou náklonnost se jen zatím nepodařilo naplnit v praxi. Dalším z důvodů, o nichž zde ještě nebyla řeč, je fakt, že obce nemají dostatečnou motivaci k tomu, aby se na sanaci a podpoře rodiny efektivně a aktivně podílely. Sice jim takovou povinnost ukládá zákon, ale preference ústavní výchovy před dlouhodobou a mnohdy komplikovanou prací s rodinou je krátkodobě finančně výhodnější.

Za co jednotlivé obce jistě nemohou, je neexistence národní strategie sociálního bydlení. Tedy alibi? Vždyť všechny dostupné statistiky ukazují, že více než polovina dětí končí v ústavech z tzv. sociálních důvodů - a za nimi se často skrývá špatná bytová situace rodiny. Bohužel, žádné alibi. Jak ukazuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva, sociální nouze rodičů nemůže být jediným důvodem odebrání dětí.

Nejznámějším soudním případem tohoto druhu je zřejmě kauza rodiny Wallových. Rodina žila v České republice v neuspokojivých bytových podmínkách, které pracovníci sociálně-právní ochrany označili za „prostředí, ohrožující zdraví všech pěti dětí“. Český soud nařídil ústavní výchovu, neboť rodiče neprokázali, že jsou schopni uspořádat své poměry tak, aby se mohli o všech svých pět dětí postarat - zajistit jim bydlení, stravu a výchovu.

Evropský soud pro lidská práva ale konstatoval, že společné soužití rodiče a dítěte je základním prvkem rodinného života a zásahy, které toto znemožňují, představují porušení práva chráněného čl. 8 Úmluvy, vyjma případů, kdy zákon předvídá existenci legitimních důvodů a těchto je nezbytné v demokratické společnosti dosáhnout mj. v zájmu ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných (čl. 8 odst. 2 Úmluvy). Soud shledal, že děti nebyly vystaveny ani násilí, ani špatnému zacházení, ani sexuálnímu zneužívání a nezjistil ani nedostatek pozornosti ze strany rodičů, špatný psychický stav rodičů nebo nedostatky v jejich citových a výchovných schopnostech. Jediným důvodem byl materiální nedostatek, který však mohly vnitrostátní orgány vyřešit pomocí jiných prostředků než úplným rozdělením rodiny.

Samozřejmě, že se najdou i takové případy, kdy je ústavní péče na přechodnou dobu nutná. Tým z MPSV, který připravuje českou reformu ochrany práv dětí, takovému řešení důsledně říká: ubytovací služba. Z tohoto slovního spojení je sympaticky patrná konečnost. Neboť, přiznejme si, z dosavadní praxe dětských domovů máme spíše pocit nekonečna. Proč?

Práce a přístup pracovníků jednotlivých zařízení není motivována možností co nejrychlejšího začlenění dítěte ze zařízení do rodiny (ať už vlastní nebo náhradní), protože financování těchto zařízení je založené na tzv. normativu, který je odvislý od počtu dětí v zařízení. Zájmem všech zaměstnanců je dokazovat svoji potřebnost a udržovat trvale kapacitu zařízení naplněnou na maximum. Nemluvě o tom, že někteří zastánci dětských domovů dokonce i veřejně vyjadřují nesmyslné přesvědčení, že dítěti je v zařízení dlouhodobě zajištěna lepší péče než ve vlastní či náhradní rodině.

Jestliže se podaří potlačit tyto a další podobné mýty, Česká republika by se mohla za několik let zařadit mezi slušnější země, které dočetly Matějčka - a pochopily. Kromě jiného to bude znamenat, že Hana a její mladší sestry a bratři budou klidně spát. Bez medikace.

Srovnání kojeneckých ústavů a individuální péče

 

Specifika péče

Kojenecký ústav

 

Pěstounská péče
na přechodnou dobu
  Následek   Následek
Intenzita kontaktu dospělého s dítětem nedosta-
tečná
opoždění vývoje ve všech oblastech dosta-
tečná
podpora vývoje ve všech oblastech
Individuální péče nedosta-
tečná, jen v některých případech, omezený čas na jedno dítě
opoždění vývoje ve všech oblastech dosta-
tečná
podpora vývoje ve všech oblastech
Vztahy nemožnost
zažít obou-
stranné vzájemné vztahy dítěte s dospělým
opoždění v socioemočním vývoji podpora vzájemných vztahů dítěte a dospělého podpora socioemoč-
ního vývoje, poskytnutí pocitu bezpečí, citového zázemí
Variabilita a intenzita podnětů nedosta-
tečná
opoždění intelektového a motorického vývoje dosta-
tečná
podpora intelektového a motorického vývoje
Charakter prostředí ústavní omezená podpora vývoje na zajištění základních biologických potřeb rodinná struktura podpora socioemoč-
ního vývoje, chápání rodinné struktury, pocitu bezpečí

Převzato z publikace Otvíráme, kterou vydává Nadace Terezy Maxové dětem. Příště (8. 3. 2012) uveřejníme část dokumentu s doporučeními Výboru pro práva dítěte OSN České republice, ve kterém se dozvíte, proč OSN například požaduje po ČR zrušení Babyboxů.

Čtěte také...

Reklama